Zdravili se zhruba před sto lety dobří sousedé.“I dejžto Pámbu „ zněla opověď. Zdravením sousedé projevovali nejen to, že se vzájemně zaregistrovali, ale také, že si jeden druhého váží. Proto nezůstalo jen u pozdravu, ale následovalo i oslovení, takže od trochu familierního vašnosty, přes pana radu, pana lékárníka, se dostáváme i k panu řídícímu, panu řiditeli čehokoliv, k panu generálnímu radovi, zkráceně generálnímu. Oslovení paní radová, paní lékárníková by mi asi trochu vadilo, zřejmě bych v té době patřila k sufražetkám.
Součástí pozdravu u pánů byl v té době nezbytný klobouk. Nezbytný proto, že pán při pozdravu klobouk smekl. To gesto jsem si zamilovala. Ještě v dobách mého dětství se takoví pánové objevovali, a třeba můj dědeček byl úplný mistr ve zdravení. Nejraději zdravil dámy. Nejdříve se dlouze zahleděl na kráčející dámu, potom pozdravil slovy:“Dobré ráno přeji (poledne, večer, jitro…) milostivá paní (slečno, paní K…), potom přihodil ještě nějakou roztomilost typu: to máme hezký den, dnes jste jak sluníčko, to budu mít dnes hezký den, a podobně. Přitom smekl klobouk, lehce se uklonil, sledoval pohledem odcházející objekt, a teprve, když viděl záda odcházející dámy, nasadil si klobouk opět na hlavu. Jako bývalý živnostník měl zažitou zásadu, že všichni, se kterými se setkává, jsou potencionální zákazníci, nečinil tedy rozdíl mezi úředníkem a proletářem, takže oslovením „milostivá paní“ a smeknutím klobouku při pozdravu častoval i soudružky dělnice v montérkách a v šátku. A zajímavé bylo, že pokrokovým soudružkám to vůbec nebylo proti mysli, ba právě naopak. Dědeček měl pověst milého starého pána. Jenom jeho dcera- moje matka jeho zdravení komentovala slovy:“Kdy už konečně přestaneš těm ženským dělat kašpara?“
Souběžně se vznikem trampingu se objevil trampský pozdrav Ahoj. Původně to znělo jako Ahoé a zdravili se tak námořníci, když se na moři míjeli s jinou lodí (A honore Jesus). Mládež v období mezi dvěma válkami si tento pozdrav osvojila. O jeho velké oblibě svědčí, že se dochoval dodnes. A tak se bouřlivým ahoooj zdraví i dnes nejen vodáci, bývalí trempové, kterým už zbělal vlas a na osadě scházejí se zas, ale i ctihodné babičky a dědečkové. A málem bych zapomněla: „Nazdaar !!!“ Tímto pozdravem nás obohatilo sokolské hnutí a nejen zasloužilí sokolové, ale i my ostatní mající sportovního ducha, zdravíme se tak již od začátku minulého století dodnes.
Poválečná budovatelská éra nám přinesla pětiletky a nově pojaté zdravení. Osvědčené „ dobrý den“ zůstalo, přibylo trochu umělé „čest práci“, nebo „buď zdráv“, ze kterého časem vzniklo „zdravíčko, pane (paní). Klobouky se přestávaly nosit, a proto někteří pánové takový pozdrav provázeli gestem vypadajícím jako ledabylé zasalutování. Ostravští horníci se zdravili „zdař bůh“, zkráceně „zdař“, což v ostravském podání znělo spíše jako „zdoř“. Asi málokdo z nich věděl, že původ tohoto pozdravu se datuje také někam k období vzniku Sokola.
I když už pozdrav nebyl takovou společenskou událostí, jako dříve, existovaly instituce, kde na pozdravu docela dost záleželo. V jednom z mých zaměstnání patřilo k mým povinnostem zastupovat sekretářku v době její dovolené nebo nemoci. Zvládala jsem to dobře, kromě telefonování. Když jsem zvedla telefon a na druhé straně se ozvalo „ Čest práci soudružko“, dvakrát jsem polkla a odpověděla „Dobrý den". Pak bylo zase ticho na druhé straně a dotyčný soudruh z OV KSČ se zeptal, s kým mluví. Představila jsem se a hned jsem dodala, že za sekretářku jenom zaskakuji. Prošlo mi to. Ale i kdyby na tom záviselo mé další bytí na světě, ten pozdrav bych nedokázala říci. Prostě mi to nešlo přes pusu.
Když jsem v osmdesátých letech minulého století pracovala na Městském kulturním středisku, požívala jsem už jisté vážnosti- nebo mi to tak alespoň připadalo. Při jedné kulturní akci pro učňovskou mládež bylo potřeba vyřešit nějaký organizační problém. Šla jsem tedy do vestibulu a stojící učně slušně pozdravila „ Dobrý den“. Odpověď zněla nějak jako „ Jo tyvó. „ Myslela jsem, že jsem se přeslechla, tak jsem se společenským tónem zeptala, jak se jim pořad líbí. „ Tývo dobrý“ zněla odpověď. To už jsem neustála, zvlášť když jsem viděla, jak se záda mého kolegy jevištního technika otřásají smíchy. Zatvářila jsem se, jako že jenom procházím, a mizela jsem nejbližšími dveřmi pryč. Kolega tehdy ten problém vyřešil za mě, ale ještě dlouho potom jsem občas od kolegů při konverzaci slyšela „Tývo, neříkej…“
Časem jsem se smířila s tím, že co se týče zdravení, nastalo jisté uvolnění. Když dnes odcházím do kanceláře a procházím skupinou výrostků kouřících před naším domem, všichni mě zdraví unisono slovy: „Dobréééj…„. Jsem ráda, že mě vůbec registrují,- ne každý v našem domě má to štěstí – a odpovídám jim slušně „Dobrý den". Starýho psa novým kouskům nenaučíš. A jim se můj pozdrav určitě zdá starosvětský, jako mně kdysi ten dědečkův.
Takže papá a mějte hezký(příjemný, úspěšný) den.
