Směje se a ukazováčkem pravé ruky, který si předtím namočila do horké vody, mi roztírá po tváři vlhkou černou špínu.
V malé koupelně je horko. Vodní pára obléká mé nahé tělo do pláště z lechtajících kapiček. Kutálejí se mi dolů podél páteře. Tam, kde se moje záda stýkají s vodní hladinou, ukončují šimrající perličky kondenzované páry svůj krátký a veselý život. Jako nenasytná šelma je polyká mýdlová, poněkud slizká pěna z jemně nastrouhaného jádrového mýdla s jelenem.
Moje vanová láska sedí ve vodě naproti mně. I její nahé tělo obtáčí pára jako popínavý břečťan a horké vlhko obléká její hladkou kůži do perličkové košilky. Smějeme se oba, protože si vzájemně rukou roztíráme velké fleky špíny, která nám ulpěla na tváři a na ramenou. A že to není ledajaká špína! Je mastná, tmavě šedá, místy až dočerna. Drží se naší kůže jako neotřesitelná víra. Horká voda ji na mnoha místech cupuje na malé cáry a ty pak v tenkých čůrkách kloužou po kůži dolů. Vlní se a vypadají jako příšerky z pohádek, jako strašidelné malé medúzy. Určitě se oba těmto příšerkám podobáme. Ona to však vidí jinak:
- Vypadáš jako černý pavouk, - přátelsky si mě dobírá.
- A ty jako černá pavučina, - pohotově odpovídám.
- Tak já si tě chytím, jo? - směje se a rozevře přede mnou své dlaně. Prsty se jí chvějí jako vlákna pavučiny.
- Seš trdlo! - odfrknu a snažím se ty její pavučiny prstů chytit. - Pavouci se přece do pavučin nechytají! -
Koupání je pro nás příjemnou chvílí, i když se oba před sebou ve své nahotě trochu stydíme, ačkoliv to nedáváme najevo. Líbí se mi na ní to, co mají holky tak odlišné od kluků, a jak jen to jde, zvědavě ty odlišnosti okukuji. Avšak není to milostné okouzlení, které nás svedlo dohromady a šuplo nás do vany, ve které teď na sebe cákáme mýdlovou vodu. Ačkoliv se oba opravdu máme rádi, v tuto chvíli nás svedlo dohromady uhlí. Černé, lesklé kamenné uhlí.
Každý rok v létě tatínek objednává várku uhlí pro topení na zimu. Nákladní auto, „vétřieska“, ji vyklopí na náš dvůr. Černou hromadu je třeba co nejrychleji odklidit do sklepa, aby nezmokla, kdyby přišel náhlý déšť, nezapařila se a nenastalo nebezpečí samovznícení. Dostávám do ruky kladivo a velké uhelné kusy rozbíjím na menší. A tyhle menší na ještě menší rozbíjí vedle mě moje pomocnice Janička, dcerka sousedů. Mnoho práce sice neodvádíme, ale baví nás to. Je to lepší než si hrát na písku. Můžeme se totiž opravdu hodně ušpinit a rodiče nám za to nevyhubují. Ba naopak, pochválí nás! Uhelný prach ve vlasech, uhelný prach na tváři, uhelný prach za krkem, v uších, v nose, na rukách a dokonce i na těle pod tepláky, to je ten pravý důkaz poctivé práce. Ovšem s takovýmto důkazem není možné jít spát do čistě povlečené postele. Nastává chvíle, na kterou se těšíme:
- Oba svlíknout, - velí moje maminka, - a oba hybaj do koupelny! Voda už je ohřátá. -
A tak se teď na mě moje nahá holčičí láska směje a ukazováčkem pravé ruky, který si předtím namočila do horké vody, mi roztírá po tváři vlhkou černou špínu.
Píše se rok 1962.
