Na začátek si dejme příběh šestasedmdesátiletého Karla z Opavska. Jeho zálibou jsou počítače, internet, zkrátka vše, co souvisí s virtuálním životem. Jenže jeho rodina si až dosud myslela, že si na internetu akorát tak pročítá zprávy. Nedávno přišel šok. Karel poslal vnukovi video sestříhané z letní rodinné sešlosti na chatě v Beskydech. Vnuk to líčí takto: „Byla to naprosto perfektní technická práce. Záběry, které děda točil, podkreslil výstižnou hudbou, celé to mělo vtip, švih, spád. Zíral jsem. Nikdy bych do dědy neřekl, co umí.“ A to je co říct, protože vnuk je profesionální kameraman. A teď dáme slovo Karlovi: „Vida, jak málo stačilo a z dědka, se kterým nic není, protože pořád kouká do počítače, je hvězda rodiny. Vnuci mě pochválili, dcera koukala jako tele, manželka vůbec nepochopila, že jsem ten rodinný film natočil, sestříhal a rozeslal rodině já. Nejednou vidím, že mě mladí berou. Největší pochvala byla, když mi vnuk řekl, že jsem frajer. Obrovsky mi to zvedlo sebevědomí. Už jsem začínal mít pocit, že má funkce v rodině je jen mlčet a nepřekážet.“
Ten příběh je výstižný. Mladší ročníky se mnohdy vůbec nezajímají o to, co jejich starší příbuzní dovedou, co je zajímá, čím se baví. A starší ročníky si říkají, že to přece nikoho nezajímá. V lepším případě. V tom horším si myslí: Do ničeho se už pouštět nebudu, protože to beztak nezvládnu. Nepříliš vysoké sebevědomí je typické především pro starší generaci. Dnešní senioři byli v mládí vychováváni jinak, než dnešní děti. Ty ze všech stran slyší, jak jsou úžasné, výjimečné, mají spoustu možností, jaké zálibě se věnovat. Dříve děti doma spíše slyšely: Uč se, mlč, nevybočuj z řady, ať nejsou problémy. Výsledkem je často zbytečné podceňování se a sebevědomí na bodu nula.
„Nedovedete si představit, jak se zvýší sebevědomí lidem, kteří absolvovali kurz trénování paměti,“ říká Dana Steinová, předsedkyně České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging. „Ve výsledku například pro účastníky kurzů není problém si zapamatovat nákup o sto padesáti položkách, telefonní čísla i dlouhé číselné řady. Senioři, kteří byli nešťastní, že mají problémy s pamětí, najednou ke svému úžasu zjišťují, že zapamatovat si Ludolfovo číslo je vlastně hračka,“ vysvětluje.
Nabízí se otázka, k čemu je nám třeba znát v sedmdesáti letech Ludolfovo číslo. „A to je právě ono. Je to jedna z cest, jak si zvýšit sebevědomí. Znám případy, kdy lidé úplně ožili, když zjistili, co jsou schopni zvládnout, naučit se. Když to předvedli třeba vnoučatům, konečně se dočkali obdivu, pochvaly. Ale především se tímto na praktických příkladech učí zvládat techniky, které jsou pak schopni aplikovat v praxi pro osobní potřebu. Například se už necítí méněcenní a staří jen proto, že zapomenou, pro co šli do obchodu. Zvýšilo se jim sebevědomí, protože vědí, jak na to, aby nezapomněli,“ vysvětluje Dana Steinová.
Pětasedmdesátiletá Eva z Ostravy donedávna trpěla tím, že o ni její vnučka moc nejeví zájem. „Chápala jsem, že má školu, brigády, své zájmy. Zároveň jsem celé její dětství snila o tom, že budeme parťačky, až bude dospělá. Ráda bych si s ní povídala, vždyť je má jediná dědička. Ráda bych jí nechala všechny své šperky, obrazy, ale uvědomuju si, že ji vlastně neznám, že o setkání se mnou nemá zájem.“ Takto mluvila Eva ještě před rokem.
Nedávno se s vnučkou úplně náhodou setkala v divadle. Eva tam byla se svými přáteli, její vnučka se svými. „Zaslechla jsem, jak fešný mladý muž vnučce říká: Tedy, to je tvoje babička? Taková kočka? To je dáma. Co dělala, čím se živila? Vždyť vypadá jako hollywoodská filmová hvězda. Tak toto o mě řekl mladý muž. Vznášela jsem se až do nebe. Je fakt, že když někam vyrazím, dovedu se sebou udělat divy. Ten červený klobouk, který jsem tehdy v divadle měla, je opravdu monstrózní a nedivíme se, že mladého muže zaujal,“ vypráví Eva se smíchem. Jinými slovy, pár vět od cizího člověk jí zvedlo sebevědomí. „A víte co se stalo? Vnučka zavolala, že by mě přišla navštívit. A chtěla vidět moje fotky z mládí. A krásně jsme si vyprávěly o módě, o líčení. Najednou se na mě dívala jinýma očima a já si přestala připadat jako stará nudná bába,“ doplňuje Eva.
Je úplně jedno, jestli projdeme počítačovým kurzem, naučíme se Ludolfovo číslo nebo si vezmeme do divadla červený klobouk. Důležité je, že si dokážeme, že jsme schopni něco udělat, naučit se, upoutat pozornost, vyvolat obdiv. Nepotřebné malichernosti, které sedí spíše k mladým lidem? Právě naopak. Nízké sebevědomí mají lidé vyššího věku mnohdy častěji než nejistí puberťáci.
