Většinou se jezdí na západ a na jih a aspoň na týden, já to vzal na východ a na pár dní. Jako obvykle tu však nebudu psát cestopis, nýbrž „zážitky z cesty“. To cestopisné, o městech a jejich dějinách, si dohledáte na internetu. A je to dlouhé, proto jsme text rozdělili do dvou dílů.
V září jsem si na pár dní vyrazil na Ukrajinu. Ne na Zakarpatskou, jak se jezdívá, nýbrž na severozápadní, blízko k hranicím s Polskem a Běloruskem. Do Lucku. Luck je typické venkovské ukrajinské město, což v tomto případě znamená asi 220 tisíc obyvatel (tedy více než v ČR čtvrtá největší Plzeň). Uvnitř mnoho starodávných církevních staveb a kolem města řídce osídlený venkov, se špatnými silnicemi a asi i službami, v téměř úplné rovině. Jel jsem tam autobusem, přímou linkou z Prahy do Rivna a odtud do Lucku. Ta cesta do Rivna sama trvala úděsných 19 hodin, zajížděli jsme totiž do velkých měst a na polsko – ukrajinské hranici jsme protrčeli jeden a půl hodiny. (To už jsme si odvykli, jet přes hranice a muset tam zastavit a dokonce nesmyslně čekat.) Výhoda však byla v tom, že v autobuse bylo připojení na internet a že tam z Česka cestovalo pouze šest osob.
Proč jsem tam vůbec jel? Našel jsem si tři důvody. Kdysi jsem jako kluk četl napínavý příběh o sovětském partyzánském oddíle na západní Ukrajině, Silní duchem se to jmenovalo. Tehdy na mě udělala velký dojem, přečetl jsem ji alespoň dvakrát. Když jsem si na ni letos vzpomněl (vracím se v něčem do dětství, to vás jistě nepřekvapí), půjčil jsem si ji v krajské knihovně, a opravdu, není to žádný ideologický škvár (ne něco jak vojáci s písní o Stalinovi na rtech vyrážejí na zteč proti německým kulometům), je to střízlivé líčení skutečných událostí. Takže – abych se o tom kraji dozvěděl víc – požádal jsem strýčka Gůgla, aby mě informoval. Při surfování mě napadlo zjistit, jaký je tam vlastně společenský život, a tak jsem se dostal k oznámení, že se v Lucku bude konat běžecký závod na 10 km. To je u mě taky dobrý důvod k návštěvě, avšak nejel bych, kdybych nenarazil na poslední věc. A sice, že Luck je středisko volyňských Čechů. To jsem nevěděl, avšak kde jsou volyňští Češi, tam se jistě mluví česky a umíte si představit, jak neocenitelná je pomoc místních lidí, když přijedete někam do ciziny a nemáte turistického průvodce. Ubytovat se umíte, registrovat se k závodu umíte, ale prostě nevíte, kde co je a co je za těch pár dní dobré navštívit. Plus jejich řeč psaná azbukou!
Zjistil jsem si proto adresu sdružení Čechů Matice volyňská a vyměnil si pár mailů s jejich předsedkyní Žannou (Evženie). V jejích českých dopisech se samozřejmě vyskytují všelijaké chybky, vždyť je zvyklá psát ukrajinsky a azbukou. Milé bylo, že se omlouvala, že „dělá omylki“. My, kteří jsme prošli výukou ruštiny, tušíme, že příčinou je podobnost s ruským slovem ošibki či ještě lépe, s ukrajinským „pomilki“. (Mně to hned připomnělo, jak jsem byl kdysi v Praze na obědě s jednou Polkou, mírně postarší dámou, která se učila intenzivně česky. Česky hovořila, pochopitelně s řadou roztomilých chyb, i při obědě. Ke konci se jí bohužel stalo, že velký kus dortu jí spadl na sukni a dolů na koberec. Dáma se rozpačitě usmála a pak pronesla zvučným hlasem: „Promiňte, já jsem svině.“ Zůstal jsem celý zkoprnělý, dokud jsem to nepochopil: „Ne, ty nejsi svině. Jsi jenom prase.“)
Abych neodbočoval: zbývalo koupit si lístek (až na třetí pokus, první dva přepravci se pouze nabízeli, ale komunikovat s nimi se nedalo, a ještě pár hodin před odjezdem z Prahy mi z kanceláře Flixbusu hlásili, že spoj je zrušený), sbalit tašku, vyměnit si koruny za hřivny (ve směnárně mě děsně natáhli, podle oficiálního kurzu máte jednu hřivnu asi za 85 haléřů), nabít mobil a vyrazit. Dnem a nocí, po dálnicích, skrz města a kukuřičná pole, kolem ukrajinských dědečků pasoucích svou krávu a podle malebných kostelíčků /viz titulní fotka/.
V Lucku mě již čekaly Žanna s Lenkou. Obě seniorky. Kromě jiného mne vzaly do pivovaru Zeman, který založil nějaký pan Zeman v r. 1888, ale nyní je již prodaný jednomu bohatému Ukrajinci, který se přestěhoval odněkud z válkou zmítaného Doněcku. Česko zde připomínají jen pivní láhve s názvem Zeman v latince. Snad nemusím připomínat, že skoro všechno je na Ukrajině psáno cyrilicí (čili, nepřesně řečeno, azbukou). Nezvyklé je, že když si kliknete na ukrajinské stránky pivovaru, musíte potvrdit, že vám bylo 18 let, jinak vás na stránky nepustí.
Abyste si taky užili pravou ukrajinštinu, vyklopím vám, že hned na nádraží mi obě řekly: Ми раді вітати вас в Україні. Jo, i dvojtečku nad i tam mají. A že mi jakoby vykají, to mi taky ucho moc nebralo, ale je to tam správně. Oba jazyky si jsou docela podobné, třeba dobrý den je prostě dobrij děň, děkuji je ďjákuju. Feministky se rozčilí, neboť muži se řekne – podobně jako i v jiných jazycích – člověkové, čoloviki (kdežto ženy jsou jenom жінки - žinki). Hledej (na www stránkách) zní celkem pochopitelně – pošuk! Ale nejvíc mě dostalo jejich „prosím“, když se třeba ptáte na cestu. Oni řeknou: „buď láska“ (будь ласка). Kolikrát tohle uslyšíte doma?
Naštěstí jsem vytrvalou četbou všech nápisů dostal cyrilici do oka a později jsem v ní běžně četl, ba i rozuměl. (Těžká hádanka: Co je na obrázku?)
Několik malých šoků mi uštědřila už cesta z Rivna do Lucku. Jelo se maličkým, přeplněným a dosluhujícím autobusem. Řidiči nešla zařadit dvojka a tak vždycky rozjel autobus na jedničku, až se všechno třáslo jak v osmém stupni Richterovy stupnice, načež zařadil trojku. Pro našince čirá hrůza. Těsně před cestou vstoupil s řidičovým dovolením mladý muž s průhlednou škatulí a vybíral na nějaký zdravotní účel, asi operaci. Protože mu lidi celkem dávali, přidal jsem svých sedm hřiven, které jsem měl právě v ruce a doufal, že si tak malé částky nevšimne.
Hlavně jsem však pozoroval řidiče. Já měl lístek z pokladny na nádraží, ale všichni ostatní platili až ve voze. Nastoupili a na vnitřní kapotu u řidiče pokládali peníze. Řidič si je cpal do kapsy a když se mu tam už nevešly, nechával je na hromádce, z níž si občas nabral hrst do jiné kapsy. Řídit nepřestal. Žádné počítání, žádné účtenky. Co by tomu řekl chudák Babiš?! To by nevydýchal. Sám jsem byl z toho úplně vedle, to snad jde někde v jižní Asii, ale tady? Pak jsem složitým dotazováním zjistil, že to je tak, že řidič musí odevzdat majiteli autobusu určitou paušální sumu, a to, co vydělá navíc, je jeho. No ale co tomu říká finanční úřad a jak by tu stát prosadil EET, to se nedalo pochopit.
Na co si tu stěžujeme?
Na Ukrajině je pro nás levně. Velmi dobré espresso v pouliční kavárně stojí 7 až 10 hřiven (čili 6-8 Kč), výborný hlavní chod v centru Rivna 80-90 hř. Litr benzínu tam stál něco přes 22 hř., lahev piva 9, půl kila chleba tak do 10, lístek do kina 55. Na ulicích je pořád moře prodejců zemědělských produktů. Koupil jsem si obrovský kelímek čerstvých malin za 10 hř, skoro jsem měl chuť koupit jich kilo. V naprosto výjimečném muzeu ikon jsem zaplatil 20 hř (a to neuznávají slevu pro důchodce) a toaleta ve Lvovu stála dvě hřivny (ale byla šeredná i pro použití vstoje).
Jenže pozor, on to zas takový ráj není, když si uvědomíte, že lidé mají malé platy i důchody a musí platit za všechno. Autobusy, běžné potraviny, boty (přišly mi drahé) a všechno ostatní. Nahoru jdou ceny plynu a elektřiny (až tisíc hřiven měsíčně). Jen nájmy jsou někde nízké, ale ne všude, v nájemných bytech můžete klidně platit 8 tisíc, říkala mi jedna paní, která dosud pracuje.
Tak a teď vám řeknu o ukrajinských důchodech. Jsou velmi rozdílné., průměr je 2000 hřiven (našich 1600 Kč). Podrobně jsem hovořil s paní, která má odpracováno 35 let. Snad celou tu dobu, ale minimálně 30 let pracovala jako učitelka v mateřské škole (jenže neměla na starosti 12 dětí, nýbrž 25-30, často bez další asistentky, to si vůbec neumím představit, jak bych je nasytil nebo vypravil na vycházku). Dnes má důchod 1575 hřiven a 89 kopějek. Je to tak, 1576 hřiven měsíčně, přečtěte si to ještě jednou, na naše peníze to je asi 1340 Kč. Když to přepočítáte třeba na kafe, tak za náš průměrný důchod si koupíte třeba 350-500 kafíček. Oni doma těch levných tak 150. Čili kupní síla českého důchodce (v přepočtu na kávu) je 2,5-3,3krát vyšší než ukrajinského. To znamená, že průměrný český důchodce se má v tomto ohledu asi 3x líp než ukrajinský. Střední cena dobrého telefonu je nějakých osm tisíc, vlastně asi jako u nás. Jenže náš důchodce s průměrným důchodem by si mohl každý měsíc koupit jeden a půl telefonu, kdežto ukrajinský by na jediný šetřil čtyři měsíce, tedy jeho kupní síla (přepočteno na telefony) je asi 6x nižší než naše. Promiňte, že jsem to psal tak polopaticky, ale je dobré si to uvědomovat, než si zas začneme stěžovat na nízké důchody a vysoké ceny.
Jedna krajanka, která tam pracuje v bance, má měsíčně 4000 hřiven. Průměrná mzda je na Ukrajině 3600 hřiven, aby bylo jasné, takže za celý průměrný plat byste si tam mohli dopřát 12 večeří v luxusní restauraci (po 300 hř). Kdežto za náš průměrný plat 29 tisíc Kč by člověk mohl mít doma asi tak 70 večeří. Čili skoro šestkrát víc. To je skutečná kupní síla Čechů v Česku a Ukrajinců na Ukrajině.
Jenže to není všechno. Ve zdravotní péči jde už doslova o život. Zdravotní pojištění (říká se mu tam hezky – strachovka) nekryje skoro nic. V nemocnici mají bezplatně postel, kaši ke snídani, chléb a polévku k obědu a také čaj. Tím to končí. Když chcete i večeři, musí vám ji někdo koupit. Předsedkyně Matice volyňské mi líčila, jak si jednou zlomila nohu. Dostala se do nemocnice, ale rentgen jí neudělali, protože za něj nemohla předem zaplatit. Po dvou hodinách zjistila, že v nemocnici leží její známý a ten jí půjčil peníze, aby si mohla rentgen zaplatit. Pak jí měli dát sádru nebo co, ale nedali, dokud zase nezaplatila. Jo a ukrajinský lékař ve státní nemocnici má měsíční plat pět tisíc hřiven (našich 4000). Takže je logické, že lidé platí úplně za všechno. Mám to doložené mailem, ve kterém mi krajanka na opakovaný dotaz píše: „Operacije. Kdo ma ten plati, jinym pomahaji přibuzne, jěště jine vypůjčují, jěště jine berou kredit v bance. Když nic z toho ne je možne, operacije se neděla...“ Když nesežene peníze, tak operace prostě nebude. Nebude. Ne že bude jiná, člověk prostě nebude léčen, umíme si to vůbec představit??
Vypůjčím si název knihy Johna Steinbecka – Na východ od ráje. Ano, přátelé, Ukrajina je minimálně v té zdravotní péči a ve mzdách a důchodech na východ od nás… Vím, že si někdy stěžujeme na české zdravotnictví, na cenu léků a na to, že někdo chce, aby si lidé s vyššími příjmy mohli připlácet na lepší než standartní péči (jestliže sami chtějí), ačkoliv jinak všichni i tak dostanou bezplatně tu běžnou jako dosud. To některým děsně vadí a dají se s tím vyhrát volby (viz Paroubkových 30 korun u doktora v roce 2008). Tak se prosím zamysleme, jak jsme na tom se zdravotní péčí dobře, když onemocníme.
Jím, běžím a mluvím
Zpátky do zářijového Lucku. Pro turistu je jedním z mínusů úroveň služeb. Nejkřiklavější to bylo v restauraci pivovaru Zeman, která jinak patří k těm asi nejlepším. Servírka byla docela nemilosrdná. Podala nám velké jídelní lístky, vybrali jsme si celkem čtyři jídla, ale tři už nebyly. U nás se to už skoro nestane ani v průměrné restauraci. Jídla by byla vyškrtaná nebo byste se to od servírky hned dozvěděli. Objednali jsme si polévku soljanku (s tou kupovanou v Sasku se svou řídkostí nemohla srovnávat), avšak dostali jsme již až asi za dvacet minut. Na polévku docela pozdě. A pak, snědl jsem asi tři lžíce, a přišla s hlavním chodem. Tak tady mají co dohánět. Naproti tomu v samoobslužné restauraci jsem se setkal s přátelskou pomocí mladého muže, mluvil dobře anglicky, s vlídným úsměvem mi vysvětlil, co je co a popřál dobrou chuť.
Všichni si stěžovali na obrovskou korupci, která se údajně šíří shora ze současné vlády. Ukrajina je zatížena obrovskými náklady na armádu, což jak známo vyvolalo Rusko obsazením Krymu a podporou separatistických oblastí v Donbasu. Žanna mi říkala, že armáda je tak špatně vybavená, že když její synovec nedávno nastupoval do armády, složila se mu celá rodina na pořádné boty a další výstroj.
Nepředstavujme si však Ukrajinu jako nějakou primitivní zemi! Senioři navštěvují univerzitu třetího věku, města ponocují a neustále se koná spousta společenských, sportovních a kulturních akcí. Dostal jsem zdarma vstupenku na Festival masa a piva přímo v prostorách luberského zámku, avšak bylo to odpoledne po závodě, tak jsem tam nedorazil. Šel jsem aspoň do jedné kavárny, protože jsem v rámci startovného dostal poukázku na kávu a kroasant (nevím, jak se to píše počeštěle). Vybral jsem si čokoládový a myslel si, že dostanu nadýchaný rohlík plný těsta a pouze pokapaný kapkami čokolády. Ale to jsem se spletl. Sice jsem obdržel nadýchaný a pokapaný rohlík, ale zevnitř se na mě nečekaně vyvalilo množství zcela tmavé čokolády, že jsem se celý upatlal jak miminko.
Něco jako naše i60.cz tam nemají, tak jsem jim vysvětlil, že kdo to na Ukrajině dokáže spustit jako první, vydělá brzy pěkné peníze, protože jsou i dobře zaopatření důchodci a firmy si toho už také všímají, čili mohly by inzerovat.
Nesmím zapomenout na ten běžecký závod. Doma mám sice desítky triček, ale tam jsem neodolal a koupil si zajímavé triko závodu, a to s cyrilicí (o to mi šlo). Dokonce jsem si tam udělal nejlepší letošní čas. Zaujalo mne, že ze stovek závodníků jsem byl nejstarší účastník (druhý nejstarší byl o 16 let mladší!) a jeden ze dvou cizinců (druhá byla mladá Američanka). U nás by bylo běžců nad 60 let desítky a cizinců taky víc.
Večer jsem se sešel s dalšími členy Matice volyňské. Byli to Anna, Naďa, Slavko (Vjačeslav) a Lenka. Kromě důchodců a zaměstnanců i podnikatel – Slavko úspěšně podniká se známou značkou Oriflame v Česku i na Ukrajině. Vyprávěli jsme si o životě na Ukrajině i v Česku a cestou domů si jen tak na ulici trochu zazpívali. Teda jen já a Žanna, která vede zdejší pěvecký sbor dospělých i dětí. Zpívali jsme třeba U panského dvora, což byla písnička, kterou jsem nezpíval asi tak šedesát let, ale hned si ji vybavil. (Co vy?) Taky jsem se dozvěděl, že lidé z Matice a hlavně jejich folklorní soubor, přijedou v roce 2018 do Česka. Snad na Pardubicko. Tak to sledujme /viz F1 – snímek K. Berezovského, ostatní jsou moje/.
(Dokončení zítra.)
