Účastníci: dva žlutí Vietnamci, jeden černý černoch, kriminálník, jízdní kolo.
Bylo poledne všedního dne. Vyšel jsem v pyžamu a bačkorách nakoupit obyčejnosti do našeho vietnamského krámku. Po pár metrech chůze kolem mne rychle proběhl propuštěný trestanec. Nic jsem ale netušil…
Před naším krámkem postávali oba Vietnamci. Společnost jim dělal statný černoch, postávající u kola. Z hovoru jsem vyrozuměl, co se to vlastně stalo.
Černoch si u nich byl nakoupit jednu krabici mléka. Od otevřených dveří krámku se jim ozval lomoz. Kriminálník se snažil ukrást to kolo. To bylo ale přivázané řetězem a zamčené zámkem k železné mříži obchodu. Jenom jím marně škubal a raději včas prchl. Vše mi to barevní přítomní říkali v češtině!
Jako starý chlap se už dlouho zamýšlím nad tím slovem „demográcie“. Zda jsme tuhle blbost vlastně neuspěchali?
Tahle země byla zvyklá na drsný režim policie za komunistů, za gestapa v hitlerovském protektorátu, na tajnou policii v mocnářství.
Pamatuji si jen ty komunisty. Dobře mířená rána policejním pendrekem byla neobyčejně účinná a výchovná! Policejnímu pendreku jsme tehdy říkali VÚML (vulkanický učitel marxismu a leninismu). Kriminální živly v Praze si úder dlouhodobě zapamatovaly.
Dnes prý spravedlnost zabezpečuje „nezávislá justice“! Jistě je teď už konečně nezávislá?!
Vysokoškolsky vzdělaní soudci, za měsíční statisícové platy, umí rozpiplat kriminální čin opravdu velmi učeně. Odstranit zločinnost z republiky však jenom tlacháním nedokáží!
Zlatý účinek měl tehdy jen ten komunistický VÚML!
