Tady je vzpomínka dvaadevadesátileté Gerty z Ostravska. „Když jsem byla holka, moje máma se po večerech scházela s dalšími ženskými ze vsi. Nebyla televize, neměli jsme rádio, ty večerní sešlosti byly společenskou událostí. Ženské v podstatě tři hodiny v kuse klábosily. Drbaly sousedky, které náhodou nebyly přítomny, sem tam některá přinesla nějaký časopis, který tady nechal někdo z města, předčítalo se z něj. Někdy se předčítalo z knížky. Probírala se úroda, nevěry, recepty. Ženské se přely, hádaly se, smály, překřikovaly jedna druhou. Občas mě vzal otec do hospody, kde se scházel se svými kamarády. Tam se odehrávalo totéž, jen v mužském podání. Hádali se kvůli politice, kvůli tomu, jak vést místní hasičský spolek, četli si nahlas z novin. Zkrátka mluvili a mluvili. Dnes sedíme zavření ve svých domovech a nemluvíme. Nemáme s kým. Koukám na televizi, občas bych si chtěla popovídat o tom, co vidím ve zprávách, ale nemám s kým,“ vypráví Gerta.
Vyjadřuje pocity mnoha lidí. Podvědomě cítí, že v našich životech chybí to, čemu se říká společenský život. Nejde o to jít do divadla či na výstavu, jde o obyčejné navštěvování se, dýchánky ať už doma u čaje nebo v hospodě u piva.
„Toto cítí hodně starších lidí. Komunitní život, který se dříve běžně odehrával v hospodách nebo třeba k němu sloužila i setkání lidí v kostelích, prakticky vymizel,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Problém je v tom, že nedostatek příležitostí k diskusi, k povídání si, má neblahý vliv na lidskou pamět, na fungování mozku.
„V poslední době dostáváme informace naservírované, jakoby předvařené. Na jedné straně jsme zahlceni tím vším, co se na nás valí z televize a z internetu, na druhé straně ztrácíme schopnost informace analyzovat, rozebírat, dělat si svůj názor,“ říká Dana Steinová, předsedkyně České společnosti pro trénování paměti a mozkový jogging. Zkrátka, dáma, která učí lidi techniky, kterými se paměť dá zlepšovat.
Každoročně nás děsí zvyšující se čísla ve statistikách o onemocnění Alzheimerem či jinými formami stařecké demence. Odborníci na tuto problematiku přitom čím dál více mluví o tom, že jednou z cest, kterými do tohoto pekla sami směřujeme, je ta, že málo komunikujeme. Jejich zkušenosti jsou jasné: Člověk, který tráví hodně času doma u televize či u počítače a není zvyklý to, co se z nich dozvídá, probírat s jinými lidmi, se ocitl právě na té cestě, která nemá jiný než smutný konec.
„Nejhorší je, když si člověk odvykne řešit problém, soustředit se, zkrátka nutit mozek pracovat. Přitom stačí i jednoduchá cvičení, která může dělat i člověk, který je sám. Například si přečíst článek z novin a pak se pokusit si z něj co nejvíce zapamatovat. A převyprávět si ho nebo ho přepsat. Nejdříve může jít o krátké články, později delší a delší,“ vysvětluje Dana Steinová.
Leckoho teď napadne otázka: Proč bych si měl přepisovat nebo převyprávět článek? K čemu mi to bude? Tak právě to je jedna z prokazatelně vyzkoušených technik trénování paměti, pošťouchnutí mozku k většímu výkonu. Je to podobné, jako když člověk studoval a byl nucen vyjádřit svůj názor, ať už na knihu či na nějakou událost. Prostě je donucen přemýšlet, hledat slova, analyzovat.
Kdysi bývalo v měšťanských rodinách zvykem pořádat takzvaná salónní setkání. Pozvali se lidé, kteří něco znamenali, sešli se, diskutovali, dámy zahrály na klavír. Pro někoho silně snobská záležitost pro maloměšťáky. Ale zkusme se na to podívat z jiného pohledu. Ti lidé diskutovali, mluvili, předváděli se jeden před druhým. To znamená, že jejich mozky nezahálely. Někteří mladí lidé se k této tradici vracejí. Vznikají například knižní kluby. Parta lidí se sejde nad nějakou knihou, kterou si předtím všichni přečetli a pak ji společně rozebírají. Tříbí si tím myšlenky, vylepšují si tak slovní zásobu. Cítí, že současný svět, kdy je vše zrychlené, zhuštěné a zkrácené, jim už nestačí.
Takže, ať už žijeme single nebo s partnerem nebo s rodinou, mějme na paměti, že tomu, kdo nediskutuje, nehledá souvislosti a vhodný opis situací, leniví mozek. A to je přesně to, co může vést ve stáří k nemocem, které nás všechny nejvíce děsí.