Toto ohlédnutí za parádní akcí píši i za mého manžela, který "samozřejmě" souhlasí s každým mým řečeným i napsaným písmenem. Zlí jazykové tvrdí, že mívám občas blbé nápady, a i nápad přihlásit se na pětidenní přejezd na elektrokolech z Prahy do Olomouce se ze začátku jevil jako bláznivý. Příliš jsem nevěřila, že budeme vybráni, a musím se přiznat, že jsem nám do dotazníků přidala pár najetých kilometrů navíc. Cestu jsme ale zvládli, jak se říká, levou zadní, a do cíle jsme dorazili živí a zdraví.
Do svého krásného bílého přiděleného kola jsem se zamilovala hned na první pohled. Věřím, že sympatie byly oboustranné. Naši symbiózu kazila jen brašna s náhradními díly, která mi byla svěřena k přepravě. Po celou trasu vydávala ohromné zvuky, zvláště v lesních hrbolatých úsecích, a odháněla tím divokou i mírumilovnou zvěr do bezpečí, čímž zmírnila možnost, že se s některou z nich střetneme. Ta přejetá slepici, kterou se mi někteří snaží přišít, byla už placatá, když jsem na ni málem najela. Chtěla bych se tímto omluvit Oldovi, že moje celoživotní neukojené ambice po vedoucí funkci způsobily, že jsem se občas tlačila na jeho místo, ale on držel otěže pevně ve svých rukou, a tak jsem zase vyšla naprázdno. Ještě se mu omlouvám za to, že jsem ho tak důrazně upozornila na šnečka na cyklostezce, až se tak vystrašil, že málem spolknul řídítka.
Dále se omlouvám celému týmu, že jsem hned první den svedla peleton z cyklotrasy č. 119. Díky tomu jsme ale mohli projet osadou Kersko, kde zanechal své stopy pan Bohumil Hrabal, a tím jsem vlastně obohatila náš kulturní rozhled. Ještě se omlouvám Pražákům a ostatním občanům Česka, že jsem o nich tvrdila, že jsou nerudní, zapšklí a protivní, když mi neustále tvrdí, že jedu po chodníku, v protisměru, že jim bráním v cestě, a že v hospodě dokonce dvěřmi dělám průvan.
Svým kamarádům jsem slibovala, že u nás na Moravě máme samé vstřícné, milé a usměvavé lidi. To jsem ještě netušila, že v Moravské Třebové žije pan Bárta. Tento muž (majitel obytovny) mě nekompromisně postavil před rozhodnutí, že buď budu spát v jednom pokoji se třemi muži, nebo si ustelu na lavičce na náměstí. Zvolila jsem variantu č.1, a byla jsem ráda, že mi neúčtoval prémiovou sazbu navíc. Ještěže mezi námi byla Vlaďka, která jediná vešla u tohoto pána na milost, a dokázala otupit ostří. Nevím, jestli to bylo jejím šarmem, nebo tím, že zmiňovaný měl slabost pro Karlovy Vary, kde ona přebývá.
Co se týká těch našich černých pláštěnek, musím podotknout, že ani my jsme netušili, že jsou tak dlouhé, široké a ne zrovna bezpečné - byly nám na poslední chvíli zapůjčeny hodným člověkem, který to s námi myslel opravdu dobře. Svůj účel splnily, a my jsem v suchu dorazili do cíle etapy. Ještě musím vyzvednout jeden můj nápad, a to, že jsem nasměrovala Oldu a tím i účastníky zájezdu do Loštic, kde jsme si mohli posedět v příjemné kavárničce, kde nabízejí speciality ze zde vyráběných olomouckých syrečků. Ne všichni ale syrečky milují. Hodní Moraváci nám umožnili dobít si baterie, a navíc jsme viděli zdravotní záchranáře v akci, když zde jedna občanka zkolabovala.
Na závěr chci poděkovat duchovnímu otci této vydařené akce, panu Honzovi Raškovi, že nás zařadil do týmu, a tím nám umožnil poznat nové lidi a nové kouty naší krásné vlasti. Bylo to moc prima, máme až do konce života na co vzpomínat!
Majka a Mirek Měchurovi
