Na začátek si dejme příběh osmašedesátileté Ivany z Opavska. Bydlí v rodinném domě spolu se synem. Ona obývá přízemí, on s manželkou a dcerou první patro. Několikrát týdně Ivana slyší jejich hádky.
„Je to čím dál horší, už padají i vulgární slova. Řve snacha, řve syn, je to slyšet až k sousedům. Je mi to před nimi trapné, sousedka na mě vrhá takové soucitné pohledy. Když jsem syna upozornila, že by se měli ztišit, řekl, že to je jejich věc, že se jim do jejich problémů nemám plést. Ptala jsem se i snachy. Ta řekla, že neví, o čem mluvím, že žádné problémy nemají. Ptala jsem se i patnáctileté vnučky. Ta mi řekla, že se nejvíce těší na to, až se v osmnácti bude moct co nejrychleji z našeho baráku odstěhovat,“ vypráví. Je nešťastná. Takhle si svůj život v penzi nepředstavovala. Těšila se na společná posezení na zahradě, na to, že bude v klidu sledovat oblíbené seriály. „Oni na sebe zpravidla začnou křičet večer, po osmé. Řvou tak, že neslyším televizi,“ shrnuje. Cítí se být odstrčena od rodinného dění, vadí jí, že neví, co se v rodině děje, proč se syn se snachou hádá. „Ale nevím, zda a jak do toho vstupovat. Uvědomuji si, že soužití generací v jednom domě je náročnější, než jsem si představovala,“ přiznává.
„Ideální je, pokud rodiče partnerů cítí, že z jejich života nejsou vyloučeni, že děti na jejich doporučení slyší, i když už jsou dospělé a mají vlastní rodiny. Zároveň by si však rodiče neměli osvojovat právo, že to, co řeknou, bude platit i v rodině jejich syna nebo dcery. Navzájem by v rodinách měla plánovat úcta a respekt jedněm k druhým,“ míní psycholožka Ilona Špaňhelová. Je to častý problém. Lidé vidí, že jejich dospělé děti nejsou šťastné, že mají starosti, že se hádají s partnerem. A nevědí, jak pomoct. Zasáhnout nebo ne? Vměšovat se do jejich hádek? Nebo si říct, že jde o dospělé lidi a tudíž nikdo nemá právo jim zasahovat do života?
Problém je v tom, že rodič zůstává rodičem, i když je mu osmdesát a jeho dítěti šedesát. Pro seniora je šedesátileté dítě pořád dítě, takže se logicky o něj zajímá a je znepokojen, když cítí, že není šťastné.
Podobnou zkušenost má i sedmdesátiletý Otakar z Ostravska. „Můj syn se v jednačtyřiceti rozvádí. Nevím proč, vždy jsem měl jeho ženu moc rád. Pochvaloval jsem si, jak mám skvělou snachu. Nevím, co se tam stalo, ale v poslední době jsem mezi nimi cítil napětí. Vnuk se mi svěřil, že jsou u nich doma časté hádky a hysterické výstupy. Nevím, zda mám právo se ptát, co se děje. Výsledek je, že ke mně syn i snacha chodí čím dál méně. Snacha nedávno volala, ptala se, jestli něco nepotřebuju. Řekl jsem, že bych si s ní rád promluvil, že bych chtěl vědět, proč se rozvádějí. Řekla na to, že se mě to netýká a že se o to nemám zajímat. Pak se omlouvala, že to nemyslela zle, ale že si prostě myslí, že to je jen jejich věc. Má pravdu. Jenže já tím přicházím o rodinu. Snad mám právo vědět, co se stalo,“ přemítá Otakar.
V České republice se nyní rozvádí více než polovina všech manželství. To znamená, že ve více než polovině rodin může nastat podobná situace, jakou prožívá Otakar. O to horší je, že mnozí lidé prožívají tyto situace v seniorském věku. Tedy v době, kdy potřebují od svých dospělých dětí určitou pomoc, kdy se na nich stávají svým způsobem závislí. To, že se jejich děti rozvádějí třeba po desetiletém či víceletém manželství, mnohdy nesou těžce a nechápou to. Jsou z generace, která byla zvyklá překážky v partnerství překonávat a neutíkat před nimi rychlými rozvody. Rozvod je pro mnohé starší lidi selhání. Fakt, že sousedé poslouchají hádku jejich dětí či vnuků, při které padají vulgární slova, je pro ně obrovská ostuda.
Zkrátka, rozvody trpí nejen děti, ale často také rodiče rozvádějících se. A čím jsou starší, tím jsou zranitelnější, tím méně se dokážou s hádkami a neshodami v rodině vyrovnat. Zda do hádek vstupovat či ne, to je otázka, na kterou neexistuje odpověď. Ale nikdy neuškodí dospělé děti upozornit, že se chovají jako přiblblí puberťáci, i když je jim třeba padesát. Rodič má právo to svému dítěti říct, i když třeba jde o čtyřicetiletého synáčka nebo padesátiletou dcerušku.
