Zajímavý poznatek má v tomto směru zpěvačka Hana Zagorová. Když jí bylo pětačtyřicet, měla dojem, že už se její život bude odvíjet pořád stejně, že ji nic převratného nečeká. „Žila jsem život, se kterým jsem byla v podstatě spokojená, nedovedla jsem si představit, že se v něm odehrají převratné změny,“ říká. Paradoxní je, že si kdysi nechala věštit budoucnost a tehdy slyšela, že v šestačtyřiceti potká velkou lásku. „Jak já se tomu tehdy smála. V šestačtyřiceti? To už přece budu stará, říkala jsem si,“ vypráví. A skutečně, v šestačtyřiceti se vdala za operního pěvce Štefana Margitu a jsou spolu dosud. A Hana se cítí být šťastnější, než kdy dříve. Má spoustu práce, plánů do budoucna.
Existuje studie, která zkoumala dva miliony lidí v osmdesáti zemích světa. Její autoři došli k závěru, že nejčastější pocity marnosti mají lidé po čtyřicátém roce života. Což bylo překvapení, čekalo se, že největší zastoupení bude ve věkové skupině kolem sedmdesáti a výše. Jenže se ukázalo, že mnozí senioři naopak nyní mají aktivnější život a tudíž i víru v budoucnost, než mnozí čtyřicátníci, kteří procházejí takzvanou krizí středního věku. Závěry jsou tedy zdánlivě překvapující, ale jejich vysvětlení je logické. V období po čtyřicítce nám dochází, že polovina našeho života je za námi. Bilancujeme, dochází nám, že se nám podařilo uskutečnit jen část našich snů, plánů. Zároveň cítíme první známky stárnutí. Ženy vidí první vrásky, šediny, křečové žíly. Muži s úžasem sledují, že jim rostou bříška a nejsou už tak zdatní samci jako bývali. Také v práci nás už závratná kariéra nečeká. Buďto jsme ji dosáhli a jsme z ní unavení nebo nedosáhli a štve nás to. To vše je důvod k panice nebo pocitu marnosti. Co nás čeká? Nic moc, už jen stáří.
Mnozí senioři však uvažují opačně. Říkají si: Takže super, dožil jsem se sedmdesáti, kdo ví, jak dlouho tady ještě budu a v jaké kondici, tak je třeba naplánovat a plně prožít každý další den. „Existuje spousta výzkumů, které se snaží odhalit, proč se někdo dožije vysokého věku v dobré kondici a někdo ne. Samozřejmě v tom hraje roli spousta faktorů. Ale jeden z těch důležitých je schopnost neztratit smysl života. Člověk, který plánuje svůj život a má se na co těšit, je obvykle v celkové lepší kondici,“ uvedl geriatr Hugo Přibyl.
Přibývá případů, kdy lidé před odchodem do penze přesně plánují, jak ji budou trávit. Někdo si vybaví dílnu a těší se, jak konečně bude mít čas v ní kutit. Někdo se bezmezně těší, až se odstěhuje na chatu a konečně se bude moct věnovat své zahradě. „Nejvíce mě štvalo, že musím pokaždé v neděli z chaty odjet, když všechno kvete,“ říká jednasedmdesátiletá Hana. „Pak jsem vždy v pátek přijela večer zpátky, celá unavená z pracovního týdne a zoufala si, jak mi kytky chřadnou, protože je týden neměl kdo zalévat. Můj plán na důchod byl tedy jasný, být na chatě co nejvíce a poskytnout mým milovaným kytkám nejen vláhu, ale i lásku. Já s nimi mluvím, byť si můžete myslet, že jsem praštěná. A mám teď v penzi diář, do něj si píšu přesné plány, kdy co vysadím nového, co je třeba na mé zahradě udělat. Plánuji a proto mám proč žít. Už teď, na podzim, si rozkresluji, jaké letničky vyseji na jaře, v jakých budou barvách, aby ladily. A vím, že se celou zimu musím udržovat v kondici, abych na jaře mohla své zahradě poskytnout vše, co potřebuje.“
Někomu Hana připadá, že to s posedlostí zahradou přehání. Jenže, co se na to podívat z jiné stránky? Je vdova, její dcera žije na druhém konci republiky, vídají se málokdo. Hana by mohla říkat, že je sama, stará, že ji už nečeká nic zajímavého. Jenže ona má naopak plán, cíl, tedy důvod stále se na něco těšit. Žít. Nepřemýšlí nad tím, co bude, ona si to naplánuje.
Jistě, člověka v životě zastihnou nečekané nepříjemné události. Nemoci, smrt někoho blízkého, finanční potíže. Ale kdo má plány do budoucna, má větší důvod se s nepříjemnostmi vypořádat. A obvykle má k tomu i větší sílu to zvládnout.
