Od dětství miluji hudbu, ráda se učím nové písničky a doprovázím se na kytaru. Sama sebe považuji za muzikanta poslední záchrany: Když ti, co chodí na konzervatoř, nemají čas, zaskočím, třeba na vernisáži. Ale nedělám si o svém hraní zbytečné iluze.
Mám kamarádky, ke kterým jezdím s kytarou a zpíváme spolu naše oblíbené písničky. Kytaru vozím také na rekondiční pobyty dětí s Downovým syndromem. Pomáhám tam jako asistentka. Nejsem sama, kdo s sebou má kytaru. Vždycky se najde nejméně jeden tatínek muzikant a pak si děti užijou muziku k poslechu i tu, při které zpívají s námi. A právě letos jeden tatínek s kytarou chyběl. Na pobyt přijela jen maminka s třemi dcerkami. Prostřední má DS a nejmladší jsou tři roky. Snadno a rychle jsme se dohodly, že budu jako teta k disposici, kdykoliv to maminka bude potřebovat. Jsem ráda, že si mne holčičky oblíbily už na loňském pobytu, nejraději mě má ta nejmladší.
Jedno odpoledne jsem seděla na lavičce, děti se houpaly na houpačce a poslouchaly moje hraní a zpívání. Některé písničky zpívaly se mnou, jiné se tiše poslouchaly. Jak jsme si tak užívaly tu pohodu, přistoupila ke mně Anežka a jemně mi dala pusinku na hřbet drnkající pravé ruky. No, řekněte sami - není to ten nejkrásnější honorář? Zlatého slavíka už asi vyhrát nestihnu, ale i kdyby - nevyměnila bych to za tento krásný projev lásky a vděčnosti.
