Dobrý den, přátelé na i60. Napsal jsem svůj veselý příběh z vojny a na rovnováhu teď něco smutného. Před dvěma lety mně zemřel kamarád na rakovinu prostaty a já jsem jeho manželce napsal jeho příběh - zde je:
Zastavme se na chvilku z každodenního shonu a spěchu, ponořme se na chvilku do svých myšlenek a vzpomeňme si na Jaroslava a na jeho život, protože život je vzácný dar, který nejsme schopni obnovit, a smrt je ukončení tohoto daru a jediná jistota v našem životě.
30.7.2015 svůj poslední boj prohrál pan Jaroslav, který neskutečných 4,5 roku statečně bojoval s bestií zvanou rakovina. Všechny boje a zápasy Jaroslav v životě s přehledem vyhrával, jen tento boj po dlouhém a statečném boji jako jediný boj ve svém životě prohrává.
Kdo byl Jaroslav
Jaroslav byl všemi lidmi a zejména svojí rodinou pro svou dobrotu, pracovitost, vtipnost, smysl pro humor a až geniální zručnosti velmi oblíben. Vyučil se elektrikářem, ale skoro celý život pracoval se svojí manželkou Jiřinou, vynikající kuchařkou, v hospodě.
Ve všech hospodách, kde spolu pracovali, svojí osobností, vtipem, ochotou a přístupem k hostům dělal "kšeft", protože se chodilo za Jardou na pivo a za "hraběnkou" na jídlo, což byla přezdívka pro jeho ženu Jiřinu, která vařila. Dokonale se oba v hospodě doplňovali. Takové hospody, které oni dělali, dnes již nenajdete.
Když oba dva s hospodou skončili, začal Jaroslav podnikat s auty a k neuvěření všech se během pár let stal dokonalým a velmi zručným automechanikem a obchodníkem s auty. Zase jako obvykle vyhrává boj a postará se tím o svoji celou rodinu. Vnoučatům koupí, opraví a daruje několik aut. Pracuje neskutečně tvrdě a úspěšně a celé rodině pomáhá, jak finančně, tak i oporou. Vnoučata a manželku pravidelně vozí do lázní, kde organizuje výlety, večírky a další zábavu. Všichni ho za to nesmírně milují. Ale i doma pravidelně organizuje pro rodinu a přátele večírky a grilovačky v pergole a jeho manželka Jiřina k tomu vždy dokonale napeče a všechny pohostí a obsluhuje.
Pohostinnost obou byla v celém okolí známá a vyhlášená a všichni měli Jaroslava rádi a obdivovali ho pro jeho zručnost, vtipnost, pohostinnost a proto, že žádná práce pro něho nebyla problém. Vše uměl udělat a vyřešit, do všeho se pustil, a co neuměl, se rychle naučil.
Vyhlášení války
No, a při jedné takové grilovačce, při které se také dost pije, Jaroslav po vypití jednoho piva musel několikráte jít močit. Zdálo se mu to divné a uvědomil si, že tento problém má v poslední době často. Nikomu nic neřekl a šel se s tímto problémem svěřit svému obvodnímu lékaři. Lékař mu hned odebral krev a pozval ho za týden na kontrolu. Neuplynul ani týden a lékař se sám ozval s tím, ať se Jaroslav okamžitě dostaví do ordinace, že se mu něco nelíbí. Jaroslav hned ráno odjel k lékaři a on mu dal doporučení na kompletní vyšetření na urologii do nemocnice.
V nemocnici mu znovu odebrali krev a také moč a pozvali ho za týden na kontrolu, až budou mít výsledky. Jaroslav se za týden dostavil a ptá se : Jak to vypadá, pane doktore? Doktor odpověděl: Pane Jaroslave, mám pro Vás velmi smutnou zprávu. Máte tu nejagresivnější formu rakoviny s metastázemi do kostí a plic. Dá se s tím něco dělat?, zeptal se Jaroslav. Jediné, co se s tím dá dělat a my to samozřejmě uděláme, je pouze to, že Vám o pár let prodloužíme život, nic víc se s tím již nedá dělat. Měl jste přijít dřív. Samozřejmě s léčbou musíte souhlasit a spolupracovat s námi a pomoci nám s tou bestií bojovat.
Jaroslav tuto výzvu přijal a začala válka - Jaroslav proti bestii. Jaroslavovi se zastavil čas, něco v něm zemřelo, ztratil touto informací budoucnost a tušil, že ho čeká jeho nejtěžší boj v životě, a to boj o svůj vlastní život, a také tušil, že přestože zatím všechny boje v životě vyhrával, tak naděje na to, že i tento boj vyhraje, je malá, ale je tady, a proto začal tvrdě a statečně o svůj život bojovat, tak, jak to činil celý život.
Bitva první - operace
Po dohodě s lékaři se Jaroslav ihned objednal na operaci - chirurgický zákrok, který mu lékaři doporučili jakom první léčebnou metodu. Před operací musel ale Jaroslav projít množstvím testů, vyšetření a odběrů. Po těchto testech a po objednáni termínu operace se Jaroslav odebral do nemocnice. Operace proběhla celkem úspěšně, pár dní si poležel v nemocnici, ale zda operace pomohla, se dozví za měsíc na kontrole, jak mu sdělii. Po měsíci se Jaroslav v očekávání dostavil do nemocnice na kontrolu, kde mu udělali zase testy s tím, že výsledky se dozví za týden. Po týdnu psychického napětí mu lékaři oznámili: Bohužel tu bestii jsme nezničili, ani nezmenšili, žije dál, t.j operace byla neúspěšná. Jako další léčebnou metodu mu lékaři doporučili ozařování. Jaroslav se hned na ozařování objednal, protože se nevzdává a ví, že jedna prohraná bitva neznamená prohranou válku, a on chtěl vyhrát válku a věděl, že i velcí vojevůdci ze začátku bitvy prohráli, ale nakonec se jim válku podařilo vyhrát.
Bitva druhá - ozařování
Ozařování je nejúčinnější metoda na tuto bestii, a proto lékaři dávali Jaroslavovi velkou naději. Naděje, jak víme, umírá poslední, a proto se Jaroslav s lékaři hned po potřebných testech do ozařování pustili. Tato metoda je absolutně bezbolestná, jenom se musí pacient v určitou hodinu dostavit do nemocnice a být asi hodinu pod ozařovacím přístrojem. Po dobu dvou měsíců ozařování absolvoval Jaroslav asi desetkrát. Spolu s ním vždy do nemocnice jezdila a starala se o Jaroslava jeho žena Jiřina, která mu byla po celou dobu velkou oporou a s ním vše prožívala, ale netušila, co ji všechno ještě čeká, jen to tak trochu tušila, ale nepřipouštěla si to a byla odhodlána být po boku Jaroslava v případě potřeby až do konce ,což také splnila. Po skončení potřebného počtu ozařování udělali Jaroslavovi testy a za týden mu lékaři radostně oznámili, že ta bestie je na ústupu a prohrává, t.j jeho stav se o 80% zlepšil. Radost Jaroslava a Jiřiny byla veliká, ale lékaři jim oznámili, že zda je ta bestie definitivně poražená, se zjistí až po testech za jeden měsíc. Měsíc utekl v klidu a v pohodě, ale ve velkém očekávání, co se za měsíc po testech dozvědí. Jaroslav zorganizoval opět několik večírků a grilovaček a spolu s Jiřinou se radovali ze života, který Jaroslav tak miloval, tak, jak miloval celou svoji velkou rodinu. Měsíc utekl jako voda a Jaroslav se s Jiřinou odebrali do nemocnice na testy a za týden tam znova jeli ve velkém očekávání, aby se dozvěděli výsledky. Lékaři jim ale bohužel oznámili, že ta bestie se po ozařování vzpamatovala a bují a roste dál a že poslední záchrana je velmi těžká léčebná metoda, a to chemoterapie. Jaroslav jako velký bojovník se hned na tuto těžkou devastující léčebnou metodu objednal. Z nemocnice odjeli oba zlomení, ale odhodlaní dál s tou bestií bojovat s nemalou měrou, protože věděli, že každý i marný boj se musí vybojovat do posledního dechu, jinak život ztrácí smysl, a toto Jaroslav dodržel.
Bitva třetí a poslední - chemoterapie
Chemoterapie je velmi agresivní léčebná metoda, která ničí jak rakovinové buňky, tak i zdravé, a postihuje i imunitní systém tím, že velmi snižuje pacientům lidskou imunitu. Dále tři dny po každé chemoterapii je pacientovi asi 2-3 dny velmi zle. Pacient těžko přijímá potravu, zvrací a musí ležet. Ale po těchto třech dnech se pacientovi uleví a 14 dní do další chemoterapie může celkem normálně žít. Těchto procesů absolvoval Jaroslav během jednoho roku celkem šestnáct. Po celou dobu mu byla oporou jeho žena Jiřina, která s ním na léčení jezdila, čekala na něj a opatrovala ho, a to hlavně během těch těžkých tří dnů po léčbě. Oba si v této době hodně vytrpěli jak tělesně, tak hlavně psychicky, ale oba tvrdě bojovali a doufali, že se stane zázrak a Jaroslav se uzdraví. Zejména pro Jiřinu to muselo být velmi těžké a nikdo z nás si ani nedovede představit, co oba za ten rok museli prožít. Byl to pro Jiřinu nejtěžší rok jejího života, ale pán Bůh se rozhodl, že si Jaroslava povolá už k sobě. Po šestnácté chemoterapii měly následovat další, ale k nim už nedošlo, protože jak měl Jaroslav velmi sníženou imunitu, přišel blesk z čistého nebe a Jaroslav dostal zápal plic a zánět průdušek. Musel být hned hospitalizován a lékaři mu nasadili silná antibiotika. Celá rodina i lékaři si mysleli, že to jsou Jaroslavovy poslední dny, ale on měl takovou velkou vůli k životu a byl velký bojovník, že se stal zázrak, antibiotika zabrala a Jaroslav se uzdravil. Byl ale velmi vyčerpán a slabý na to, aby mohl vstát, a tak musel zůstat ležet. Svou velkou vůlí se ale po několika dnech pokusil vstát z postele, ale stalo se další neštěstí. Jaroslav si při tomto vstávání, jak byl slabý, zlomil nohu. Lékaři mu museli hned nohu operovat a vyztužit ji kovovým plátem a šrouby. Jako zázrakem se i ta noha Jaroslavovi zahojila, ale stal se z něj ležící pacient, kterým nemůže již vstát, a tak ho lékaři přemístili na dožití na oddělení pro ležící pacienty, tzn. LDN, protože už boj o jeho život vzdali, což také oznámili rodině. V takové době člověk již ztrácí naději, protože něco v něm zemřelo a pomalu se odpoutává ode všeho, co se děje kolem něho a venku a obrací svoji mysl dovnitř do sebe a začíná se smiřovat s bohem.
Loučení
Jak se Jaroslavova rodina dozvěděla od lékařů, že vzdali boj o jeho život a nechali Jaroslava odvézt na LDN na dožití, ihned se rozhodli, že rozhodně nenechají Jaroslava odejít z tohoto světa v nemocnici, ale že si ho odvezou domů, kde se o něj do konce jeho dnů postarají tak, aby odešel z tohoto světa v kruhu rodinném a v péči své manželky Jiřiny. Dcera Jaroslava proto ihned odjela do nemocnice a oznámila lékaři, že si Jaroslava vezme rodina do péče domů. Odpověď lékaře byla dost drsná: Co s ním budete doma dělat, když je prolezlý metastázemi, řekl doktor. O to se nestarejte, pane doktore, my se o něj celá rodina postaráme tak, aby odešel v péči rodiny a v kruhu rodinném. Lékařovi nic jiného nezbylo než s převozem souhlasit. Rodina se hned na doporučení lékaře spojila s hospicem, kde si také vypůjčili polohovací lůžko, a dvě hospicové sestry začaly Jaroslava navštěvovat a pomáhat Jiřině s ošetřováním Jaroslava. Jaroslava totiž musely každý den mýt, obracet, aby neměl proleženiny, a dávat mu tekutou stravu. Sestry dále Jiřině vše vysvětlily o odcházení člověka a i psychicky ji poporovaly. Po několika dnech sestry Jiřině oznámily, že se blíží Jaroslavův konec a že pokud se chce rodina s ním rozloučit ještě v době, kdy bude vnímat, tak to musí rodina učinit hned, protože Jaroslav přestane brzo vnímat a padne do agonie. Jiřina proto hned svolala celou rodinu a celá rodina se přišla s Jaroslavem rozloučit. Celé odpoledne seděla celá rodina u jeho lůžka a vzpomínali na společně prožité chvíle a na vše, co s Jaroslavem prožili. Jaroslav naposled vzal do náruče svého pravnoučka, políbil ho, se všemi z rodiny se obejmul, na všechny se usmál, a jelikož byl již unaven, usnul. Při jeho lůžku nikdo z rodiny neplakal, plakali všichni až vedle v místnosti poté, co Jaroslav usnul. Asi za dva dny, kdy se Jiřina jako obvykle asi v 11 hodin večer šla podívat na Jaroslava, zjistila, že už asi začíná odcházet. Ihned zavolala sestru do hospicu, která,hned přijela a dala jí za pravdu. Jaroslav už nevnímal a začal se loučit s tímto světem. Jiřina hned svolala celou rodinu a všichni se přijeli uprostřed noci s Jaroslavem rozloučit. Každý z rodiny ho obejmul a všichni tiše plakali, mohli, protože Jaroslav již promlouval s Bohem o svém odchodu na věčnost a pozemský život již nevnímal. Jiřina ho celou dobu držela za ruku a po půlnoci Jaroslav v kruhu rodinném,obklopen láskou celé rodiny, naposledy zvedl ruku, položil si ji na prsa, naposledy vydechl a odebral se do věčnosti k bohu. Jiřina ho naposledy políbila, společně s hospicovou sestrou ho umyli a oblékli a zavolali lékaře, který oficiálně potvrdil, že Jaroslav zesnul.
Když zemře někdo blízký, jako by se Vám zhroutil celý svět a život najednou ztrácí smysl. Smrtí ztrácíme milovaného člověka navždy a definitivně. Už nikdy se s ním nesetkáme, už nikdy Vás nepohladí, nepochválí, už nikdy nebude život takový jako dřív. Bolí Vás srdce, oči pálí od pláče, jste hluboce zarmouceni a truchlíte. Něco ve Vás zemřelo a jako byste ztratili kus svého já.
Po celou dobu 4,5 let, kdy Jaroslav s tou bestií bojoval, mu pomáhala, ošetřovala ho a stále byla při něm jeho žena Jiřina. Co ona musela, zejména v posledních měsících Jaroslavova života, prožít a dělat, si nikdo z nás nedovede ani představit. K tomu je možné parafrázovat citát z Babičky od Boženy Němcové: SVATÁ TO ŽENA.
V úctě ke svému kamarádovi napsal : Emanuel Střecha
