Jde o zlomek všech případů, které se ve skutečnosti odehrávají, protože drtivá většina z nich najevo nikdy nevyjde. Nikdo je totiž neoznámí. Ti, kterých se týkají, se stydí. Není divu. Je těžké si přiznat, že člověk je na dně. To se těžko připouští i v mládí, natož ve vyšším věku, kdy ubývají síly i důvěra ve společnost, tudíž víra, že se oznámením problému něco změní, vyřeší.
Třiašedesátiletá Věra nedávno zalarmovala obyvatele činžovního domu v Ostravě, protože se potvrdilo její podezření, že osmdesátiletou sousedku týrá její vnuk. „Chodil k ní tak dvakrát do měsíce a vždy byl z jejího bytu slyšet křik. Je to divný týpek. Potetovaný, nepracuje, slyšela jsem, že fetuje. Ta paní evidentně chřadla. Téměř nevycházela z bytu. Když jsem ji viděla, jak jde z obchodu, měla v tašce vždy rohlík, někdy k němu nejlacinější tavený sýr. Jinak nic. Přestala platit do fondu oprav. Schovávala se před námi. Došlo mi, že má problém,“ vypráví. Když další sousedka za starou paní zašla, dotyčná se rozplakala a omlouvala se, že dluh ve společném fondu doplatí, že nemá peníze. Vyšlo najevo, že jí vnuk bere celý důchod. Když si před ním naposledy schovala dvě stě korun, všiml si toho a křičel, aby mu je dala. Dokonce do ní strčil tak, že upadla. Sousedé si na vnuka počkali a pohrozili mu, že vše oznámí policii. Od té doby se v domě neobjevil. Paní však dál nevychází z bytu. „Stydí se. Máme o ni strach. Vlastně vůbec nevím, co jí. Téměř ani nechodí do obchodu,“ říká Věra.
Podobných případů najdeme spoustu. Spojuje je to, že mnozí lidé takové zacházení ze strany svých blízkých tají, stydí se za ně. Týrání, vydírání, okrádání pak narůstá. „Stává se, že senioři takové chování svých blízkých oznámí na krizovou linku nebo se někomu svěří, ale pak se odmlčí nebo se tváří, že je vše v pořádku, i když není. Případy pak často vyzní do ztracena, protože senioři je nechtějí řešit veřejně. Převáží stud a strach, že se o jejich problémech veřejnost dozví. Berou to jako svoje selhání, ne selhání těch agresorů,“ uvedla Veronika Ježková, která se touto problematikou zabývá v centru s názvem proFem.
Na krizové lince společnosti Život 90 určené seniorům v nouzi, ročně řeší mezi čtyřmi až pěti sty případy domácího násilí na seniorech. Jen pár desítek z nich se však nakonec podaří zdokumentovat. Lidé zpravidla zatelefonují, když jsou ve špatném psychickém stavu, svěří se, ale pak se odmlčí, případně nechtějí, aby se případ dál řešil. Věří, že se vnouček, který fetuje a proto je okrádá, začne chovat lépe. Že dcera, která nadává své staré mámě, bere příspěvek na péči o ni, ale ve skutečnosti se o ni vůbec nestará, se také polepší. Že syn, který sprostě nadává nemocnému otci, není zlý, že je jen přechodně ve špatné duševní kondici. Věří v to mnohdy řadu měsíců, ale i let. Ve výsledku žijí v izolaci, v bublině, ve strachu, v pocitu, že jim nikdo stejně nepomůže, a proto se o té ostudě nikdo nesmí dozvědět. „Stává se, že se na naší lince dozvídáme denně i o dvou nových případech, které se dají považovat za týrání či násilí na seniorech. Jedná se o slovní ponižování, urážky, ale také okrádání o peníze, zamezování přístupu k jídlu, ke světlu, k teplu,“ vysvětluje Michaela Sladká ze sdružení Život 90.
Existuje už dokonce pojem ekonomické násilí na seniorech, který vyjadřuje trend, že příbuzní okrádají své rodinné příslušníky, kteří jsou v penzi. Naprosté minimum těchto případů však končí na policii, natož u soudu. A to proto, že oběti o nich nechtějí mluvit. Když někdo přepadne starou dámu na ulici a okrade, připadá jí přirozené křičet, volat policii, upozornit na násilníka, snažit se ho identifikovat. Když jí ubližuje, ponižuje či okrádá její příbuzný, tají to. Nepovažuje se v takovém případě za oběť, ale za viníka toho, jaký příbuzný je. Mnohdy si takto týraný senior říká: já ho špatně vychoval, je to moje chyba, něco jsem udělal špatně. Zřejmě se v tomto směru nic moc v dohledné době nezmění. Největším nepřítelem změn je totiž stud obětí.
