Tři sedmdesátileté kamarádky z Ostravska si nedávno udělaly pěkný mejdan v Beskydech, na chalupě jedné z nich. „Pojaly jsme ho jako mořský den, to znamená, že jsme si nakoupily ryby a plody moře, které jsme dosud neznaly,“ vypráví Olga, která celý život pracovala v kuchyních různých hotelů a jídelen. „Všichni říkají, že jsem dobrá kuchařka, ale já si uvědomila, že celý život vařím a jím to samé. Klasiku. Kamarádka například nikdy nejedla kalamáry a další plody moře. Tak jsem si našla na internetu postupy, připravily jsem si bylinky, olivový olej a pustily se do vaření. Udělaly jsme si skvělý krevetový salát, kalamáry, tresku na bylinkách, tataráček z lososa a další dobroty středomořské kuchyně. Všechny tři jsme jedly, povídaly si až do dvou do rána, pily víno. Ráno nám bylo trošku těžce, ale krásně. Zkusily jsme jídla, které jsme neznaly. Z jedné z nás vylezlo, že nikdy dříve nejedla černé olivy, ale styděla se nám to říct. Už se chystáme na další tématický večer, kdy zkusíme něco, co neznáme,“ říká.
Dědo, ty jedeš do Norska?
V jedné rodině nedávno zavládlo zděšení nad tím, že osmasedmdesátiletý Theodor vyrazil se stejně starým kamarádem na ryby do Norska. „Dědovi se rozpadá střecha na baráku, žije sám a je pořád na nějakých divných konzervách, protože říká, že má malý důchod a nemůže si nic dovolit. A najednou jsme zjistili, že má našetřeno a rozhází to na jednom jediném výletě do Norska. Je to šílená suma, za to by měl tu střechu v pořádku,“ říká Theodorův vnuk.
„Najednou má rodina péči, najednou vnuk i dcera říkají, že v mém věku bych neměl už nikam jezdit,“ říká Theodor. Na Norsko šetřil pět let. Je rybář, často sledoval dokumenty o rybolovu v severských zemích, vyprávěli mu o tom přátelé. „Nikdy jsem moc necestoval. Kdo ví, jak dlouho budu žít. Uvědomil jsem si, jak málo jsem toho v životě viděl. Raději chci vidět Norsko než novou střechu na baráku. Tu ať si už udělá vnuk sám, až tady nebudu. A když mi bude pořád říkat, že jsem starý dědek, který má sedět doma, naštvu se, dům prodám a pojedu do Norska ještě pětkrát,“ říká se smíchem.
Cestování je nejčastějším snem, který si nyní lidé vyššího věku plní. „Podle údajů agentury Eurostat představuje v podmínkách českého trhu podíl turistů nad šedesát pět let dvacet čtyři procent na přenocováních,“ říká Tereza Picková, výkonná ředitelka Asociace českých cestovních kanceláří a agentur. „Čeští senioři vyrážejí na dovolené do zahraničí čím dál častěji a za zahraniční dovolenou přes cestovní kancelář utratí v průměru 13 700 korun. Takže senior utratí za nákup zahraniční dovolené dokonce o 2 500 korun více než je v Česku průměr,“ dodává.
Ze statistik vyplývá, že pak už na dovolené senioři více šetří než třeba mladí turisté. Mnozí zkrátka vědí, co si mohou a nemohou dovolit, mají finanční limity. Přesto si dovolenou dopřejí. Není divu, právě generace současných českých seniorů přece zažila socialismus, kdy cestování do zahraničí nebylo běžné, kdy bylo třeba potupně žádat o devizový příslib nebo být za dobře s tehdejšími mocnými, když se člověk chtěl podívat k moři. To, co si už dnes mladí lidé nedovedou představit, bylo běžnou součástí života.
Vidět Monu Lisu
„Celý život jsem si přála vidět originály nejznámějších uměleckých děl. Jenže naše rodina nebyla dobře politicky zapsaná, takže bylo vyloučeno, že bych mohla za socialismu vyjet na Západ,“ vzpomíná pětasedmdesátiletá Irma. A tak za posledních deset let navštívila snad všechny evropské největší galerie. „Začala jsem si plnit sny až dlouho po šedesátce. Je to náročnější, jsem už unavená, hůře se pohybuji. Právě proto, že vidím, jak mi ubývají síly, došlo mi, jak dobře jsem udělala, že jsem na stará kolena udělala tu velkou změnu a začala cestovat. Umřu s tím, že jsem tu Monu Lisu fakt viděla na vlastní oči.“ vypráví.
Psychologové se shodují, že jen málokdo má ve vyšším věku dost odvahy a síly opravdu si začít plnit staré sny z mládí. Většina lidí nad nimi už jen mávne rukou. „Čím je člověk starší, tím obtížněji mění své návyky. Ale lidé, kteří mají sny a přání i ve vyšším věku zpravidla jsou i v lepší fyzické a psychické kondici a stárnutí zvládají lépe. Úplně nejhorší je rezignovat a říkat si: na to už jsem starý,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová.
Společnost Sodexo společně s Asociací poskytovatelů sociálních služeb, Diakonií a dalšími organizacemi již před několika lety spustila projekt Plníme sny seniorům. Jde o to, že vždy vytipují lidi vyššího věku, kteří mají určité přání, vypíší sbírku na jeho financování a pak jim je splní. Možná, že by se mladí lidé divili, jak zajímavá přání jejich babičky a dědečci už měli: tandemové seskoky padákem, naučit se tančit country tance, naučit se malovat na hedvábí a vytvářet tak vlastní kolekci módních doplňků. Jeden pán si celý život přál setkat se s fotbalovou legendou Zdeňkem Nehodou, kterého celý život coby fotbalový fanda obdivoval. Pán a paní, kterým je přes osmdesát let z ústeckého domova pro seniory si zase vzpomněli, že vždy toužili projet se po městě kočárem taženým párem koní. Ta přání jim byla splněna.
Pro někoho to může být banalita. Bláhovost, zbytečnost, rozmařilost. Pro někoho splněný sen. Jenže sny jsou moc důležité. Znamenají, že člověk ještě po něčem touží, že něco plánuje, že věří v budoucnost. A to znamená, že je duchem mladý. A o to přece jde, ne?
