Na začátek pár čísel. Přes sedmdesát tisíc Čechů a Češek má důchod zatížen exekucí. Téměř osmdesát procent z nich si nezvladatelné dluhy do penze přinesla už z období, kdy pracovali. Bohužel, mnoho lidí neuvažuje takto: Blíží se mi penze, musím se snažit uspořit nějaké peníze, ať se mi v ní klidně a dobře žije. Naopak si ve věku kolem padesátky a šedesátky neuváženě půjčují. Smutné je, že jen málo z nich si v tom věku bere půjčku proto, aby se takzvaně měli líp. Na dovolenou, na něco pěkného nového do domácnosti... Což je sice lehkomyslné, ale kdo by někdy nepodlehl nějakému lákadlu. Situace je horší. Půjčili si, protože slyšeli: "Babi, dědo, potřebuju nové auto. Mami, táto, ten náš dům nutně potřebuje rekonstrukci." A tak podobně.
Aby se potomkům dařilo co nejlépe
Když bylo Vladimíře padesát devět, zaručila se synovi svou garsonkou, aby mohl dostat další úvěr. Ten předchozí ve výši milion a půl ještě neměl splacený, ale potřeboval další milion, protože chtěl koupit údajně velmi lukrativní pozemek. Báchorka pro Vladimíru byla dobře vymyšlená: pozemek bude po koupi rozprodán jako tři místa pro stavbu rodinných domů, z toho se splatí uvěr předchozí, současný a ještě vyděláme.
"Byla jsem naivní, ale chtěla jsem klukovi pomoct," říká Vladimíra. "Často měl v životě smůlu na neseriózní spolupracovníky, přitom to vždy myslel dobře. No tak jsem se mu zaručila za devět set tisíc. Pozemek koupil, ale prodal za mohem méně než plánoval. Nějaké peníze prý stálo všechno to vyřizování okolo. Ve výsledku teď dlužím půl milionu, ručím bytem a každý večer nemůžu usnout, protože přemýšlím, co bude dál. Nějaké peníze mi syn na splátky dává, ale jak kdy, podle toho, jak se mu daří. Je to strašná nejistota a stres."
Ano, tohle Vladimíra zažívá v době, kdy mohla klidně žít ve své pěkné malé garsonce, jezdit si na výlety a na dovolené. Takhle počítá, jestli jí z důchodu zbyde na vlak, aby o víkendu navštívila kamarádku.
"Co jsem si navařil, to sním," vystihuje tuto situaci sedmašedesátiletý Gustav z Ostravska. Půjčil si u splátkových firem. Nejdříve sedmdesát tisíc, protože chtěl vnučce pomoct se zařizováním bytu. Když se to dozvěděla druhá vnučka, naštvala se. Tak si půjčil dalších padesát, aby jí mohl ukázat, že je hodný děda, který myslí i na ni. To měl ještě k penzi brigádu jako vrátný. Jenže firma propouštěla a šel mezi prvními. Další brigádu už nesehnal a těch sedm tisíc mu teď k penzi chybí. Přesně ta částka šla na splátky. Nechal si je snížit, dvakrát vynechal a už mu u dveří klepali vymahači dluhů. Vyděsilo ho to natolik, že přestal vycházet ven a podlehl depresím. "Co bude dál? Nevím. Můj život už ztratil smysl, nemám jakoukoli radost. Scvrknul se na to, že v obchodě přemýšlím, jestli si koupit pár plátků salámu za patnáct korun nebo za dvacet."
Být dobrým dlužníkem je nebezpečné
Banky a splátkové firmy obvykle seniory řadí do kolonky takzvaných dobrých dlužníků. Tak označují ty, kteří se ze všech sil snaží své závazky splatit. Dalo by se říct: stará poctivá škola. Zatímco mnozí mladí lidé přistupují k placení dluhů lehkovážně, ti starší berou jako otázku cti, aby vrátili vše, co mají. Výsledkem je, že mnohdy sami živoří, ale nepřiznají, že jsou na tom hodně zle.
"Senioři, kteří se dostali do takové situace, často nemají peníze na komerční právní pomoc a také mají malé povědomí o složité problematice dluhů a exekucí," říká Jan Vobořil, který vede nevládní organizaci, jež se snaží lidem v takových situacích radit. "Seniory často děsí představa, že do jejich domu či bytu přijde exekutor a začne jim zabavovat věci, takže raději platí za své děti a vnuky a sami tím sebe dostávají do složitých sociálních situací."
Senioři mají ve světě těch, kteří se zabývají poskytováním půjček a jejich vymáháním, ještě jedno označení: Výhodné oběti. Ten název vystihuje fakt, že mají stabilní příjem - penzi. I když je často malá, přece
jen je stálá a tudíž má exekutor takzvaně odkud brát. Zkrátka, obstaví ji, a každý měsíc je senior chudší o pár tisícovek. Že pak nemá na léky, na jídlo? Jeho problém.
Stanislav Skalický, ředitel Asociace občanských poraden uvádí: "Často k nám chodí postižení senioři, kteří řeší problémy svých potomků. Někteří svoje děti odhlašují z bytů a domů, ale ani to exekutora často nezastaví, protože jedná na základě takzvané oprávněné domněnky." Lidé z občanských poraden tak zaznamenávají velmi smutné případy jako ten, kdy stará nechodící paní přišla o televizor a rádio, její jediné spojení se světem, protože jí je zabavil exekutor snažící se vymoci dluh z vnuka, který má u ní nahlášené trvalé bydliště. Co na tom, že ho paní už dva roky neviděla.
Nejvíce zadlužených seniorů je v Moravskoslezském kraji. Nejčastěji se do dluhového kolotoče dostali, protože chtěli pomoci někomu z příbuzných: Přispět na rekonstrukci bytu či domu, na koupi elektrospotřebičů, počítačů, tabletů, chytrých telefonů. Často jde o malé částky, pár tisíc korun u firmy nabízející rychlé půjčky. Jenže na ně se nabalí úroky a už to jede. Prostě podlehli reklamě, která tvrdí, že půjčovat si peníze je dnes normální, snadné a bezpečné. A podlehli pocitu, že když vnukovi koupíme nový tablet, bude nás mít raději.
Tak si dejme závazek, že nepodlehneme.
