Smutek a Radost (bajka)

Smutek a Radost (bajka)

25. 7. 2017

Když byl Smutek ještě malý kluk, rád si hrával s Radostí. Tehdy mu to ještě nevadilo. Radost byla roztomilá holčička s jásavýma očima, s šibalskými ďolíčky ve tváři a s copánky smíchu. A Smutek byl ještě takové nedochůdče, takové vyžle, co se sotva udrželo na nohou a když už se mu podařilo postavit se, hned ho sfoukl byť jen vánek dívčina úsměvu. Ale jak přibývaly roky a oba dospívali, jejich dovádivé hry přestaly mít podobu nevinného škádlení a stávaly se čím dále víc bojem o trůn. Tedy, abych byl přesný, stávaly se bojem o trůn, z kterého chtěl vládnout Smutek. Radosti bylo jedno, kam si sedne a odkud se bude veselit. Ona vládnout nechtěla, přála si jen být tak nějak všudypřítomná. Měla také laskavější srdce, a chápavá byla, a tak jí nebylo jedno, že se Smutek snaží dosáhnout nadvlády a říkat jí, kdy se může smát a kdy nesmí. A protože byl Smutek čím dál víc sebevědomější a panovačnější a ona se začala obávat, jak to s ním dopadne, a jak by to dopadlo se všemi, kdyby opravdu dosedl na trůn, rozhodla se vzít věci příští do svých rukou. Nebo možná bychom měli říct správněji do svého úsměvu.

Její úsměv Smutek rád neměl. Ani trochu. Nevěděl totiž, co to je a jak se dá na tváři vykouzlit. Jak by ne, když mu doma od mládí pouštěli TV seriál nazvaný Dějiny děsu. Byly v něm jen děsivé události, jako jsou katastrofy, neúspěchy, selhání, zoufalství, krize, bankroty, války, vraždy a vůbec násilnosti všeho druhu. V tom Tv seriálu se úsměvy moc neukazovaly, jen slzy. A to především slzy bolesti. Slzy smíchu byly z TV seriálu Dějiny děsu vyškrtány pozorným cenzorem, který se jmenoval Strach, který tvrdil, že ho lidi mají nejraději. Strach neměl Radost příliš v lásce, ale jakž takž s ní vycházel a nestranil se jí úplně. Občas ho totiž dokázala i rozveselit. Například se docela dobře pobavil, když mu Radost jednou prozradila, že se někdy obává, že se sama uchechtá k smrti. Strach sice úplně nepochopil, jak by se jí tohle mohlo stát, ale obava, kterou o sebe Radost měla, mu byla sympatická. Té Strach rozuměl, vždyť se o sebe obával v jednom kuse stále dokola a pořád. Proto, když za ním Radost přišla s prosbou, jestli by jí nepomohl rozesmát Smutek, nebyl jednoznačně proti.

„Já ho mám rád,“ odpověděl jí, „ale on je fakt pořád takovej smutnej až běda. Zasmát by se mohl, to je pravda. Tak jednou do roka, to by mu charakter nepokřivilo a vrásky nezničilo. Takže co s tím uděláme?“

Radost si pomyslela, že zasmát se jednou do roka je jako sušit prádlo v dešti, tedy úplně k ničemu, ale protože nechtěla Strach odradit, řekla. „Ano, jednou do roka se zasmát, to určitě Smutek zvládne. Není to sice k popukání, zasmát se jednou do roka, ale je to pořád lepší než sušit prádlo v dešti.“

Strach se na ni podíval s velkým porozuměním. „Ano, to máš naprostou pravdu,“ řekl chápavě, ale znělo to dost vyděšeně. „sušit prádlo v dešti, to aby měl jeden strach, že ho neusuší.“

„No právě,“ usmála se Radost, ale jen tak pro sebe, aby si Strach nemyslel, že se směje jemu. To Strach rád neměl, když se mu někdo smál. To si připadal méně vážený. Radost se polechtala za uchem, aby to vypadalo, jako že se usmívá z toho lechtání a řekla: „Všiml sis, Strachu, že ze Smutku je už dospělý muž?“

Strach si toho dávno všimnul. Smutek, ač vlastně mlád, vypadal jako stařec. Ale nikdy Strachu nepřišlo na mysl, že by to mělo být něco divného. Naopak, divné by bylo, kdyby Smutek i přes ty roky uběhlého života vypadal stále jako děcko. To by ho přece nikdo nebral vážně. A Smutku vážnost slušela. Ach, jak mu slušela! Ten plačtivý pohled bezvýchodnosti, ta nahrbená starost bezútěšnosti, ty popelavé tváře neřešitelnosti, ta klátivá chůze nespokojenosti, ten hrdý výraz všehonejlépeznalce. To je přece Smutek, kterého každý chápe, lidé mu přitakávají, rozumí mu a ctí ho. Je to vyzrálý a moudrý muž, a ne jako tahle poťouchlá Radost, která - jak se zdá - nestárne, a proto vypadá stále jako bláznivé dítě. To aby pak jeden měl strach, že si z něho dělá legraci,

Strach ukončil své krátké ustrašené zadumání a řekl Radosti: „No dobře, Smutek je dospělý. A co jako má být?“

„Že je ještě svobodný,“ odpověděla Radost. „Měli bychom ho oženit. To by mu do života přineslo občasný smích. Však víš. Ty sis taky vzal Váhavost, a jak vám to oběma svědčí. No řekni, nezasmějete se spolu aspoň jednou do roka?“

Strach nasadil grimasu, jako že ho ta představa rozesmála, ale vypadalo to spíše jako když se meloun nafoukne a praskne. „S Váhavostí jsem moc legrace nevyženil,“ řekl, „ale kvůli tomu jsem si ji taky nebral. To bych tomu dal, kdyby Váhavost byla samý šprým
a úsměv. Váhavost je seriózní partnerka, a vůbec, nešťourej mi do ní svými směšnými slovy, ty hloupá Radosti. Já a Váhavost jsme celej rok krásně, a řeknu ti i šťastně zamračení.“

„Tak promiň,“ odpověděla Radost, „nechtěla jsem se tebe ani jí dotknout. Ale to se opravdu nikdy spolu nepobavíte?“

„Ale to víš, že jo,“ přikývl Strach. „To třeba když její nerozhodnost, jak něco udělat je větší než moje obavy, jak by to dopadlo, kdyby se už konečně rozhodla to udělat...“

Radost se tentokrát nezasmála, jen nechápavě pokrčila rameny. Ale jen tak lehounce, sotva poznatelně. Vrátila se raději k tomu, proč za Strachem přišla.

„Víš, Strachu,“ řekla, „mně je Smutka líto. Já ho mám vlastně ráda. Známe se od dětství, spolu jsme vyrůstali, spolu jsme si hráli a pokud on zůstane takhle sám, tak bude za čas k nesnesení. Smutek by neměl být sám. Měl by žít s někým, kdo ho občas vezme za ruku, podívá se mu do jeho uplakaných očí a řekne mu: Smutku, takhle stále smutnej být nemůžeš. To by ten svět vypadal, kdyby lidi znali jen tebe. To je, jako kdyby byla noc bez svítání, jako kdyby byl den bez stmívání, jako kdyby byla zima bez tepla, sucho bez vláhy, vítr bez bezvětří, stromy bez listí, mraky bez oblohy a hvězdy bez básníků. To by ti ani nikdo nevěřil, kdybys byl jen smutný. Abys byl uvěřitelně smutný, musíš umět být
i veselý.“

„No, jak tě tak poslouchám,“ řekl Strach, „skoro jsi mě přesvědčila, že máš pravdu. Ale Smutek je Smutek, známe ho dobře oba. Toho do trvalého vztahu žádná nebude chtít.
A nevím, jak bych tady mohl pomoct. Mám strach, že...“

„Právě, to je ono,“ skočila mu do řeči Radost. „Smutek s tebou kamarádí. Dá na tvé rady. A kdybys šel a jednou jedinkrát mu řekl, že by bylo pro něj, a vůbec pro všechny dobré, kdyby nebyl na světě sám, a že bys neměl strach, že mu to uškodí...“

„No to mu klidně řeknu,“ zvážil to Strach. „Ale kdo si ho vezme?“

„Já“, usmála se Radost, a tentokrát už to před Strachem neskrývala. Věděla, že to bude dobré.

A tak se stalo. Strach protentokrát strach neměl a řekl Smutku, ať už není tak sám,
a Smutek pojal Radost za právoplatnou choť. A oba žijí dodnes v ustavičných rozepřích dvou milujících se protikladů. Jak to ostatně k takovému manželství patří. Až je někdy potkáte, hned je poznáte. Stářím zkroušený ufňukaný Smutek si ruku v ruce kráčí s nadějí rozesmátou a stále mladou Radostí.

 

foto: autor

Moje poezie
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.