motto: Pomoz si sám, stejně ti nikdo jiný nepomůže.
(Josef Kirschner, německý terapeut)
Celý život máme jen jednoho jediného přítele - není to ani manžel, ani manželka, ani milenec, ani milenka, ani kamarád nebo kamarádka ze sousedního domu.
Je to naše tělo.
Třeba tomu nevěříte, ale to je - slovy Járy Cimrmana - to jediné, co s tím můžete udělat. Naše tělo je náš přítel nejvěrnější od začátku do konce našeho věku. Stojí při nás, pomáhá nám, a pokud si někdy řekneme při nějaké bolesti nebo nemoci „zradilo mě tělo“, tak to říkáme špatně. Ne ono nás, ale my jsme ho zradili. Následující článek je mou (trochu zobecněnou) úvahou nad tímto tématem. A nějaké to mé doporučení k tomu přikládám (zdůrazňuji mé, protože se nemusí každému hodit).
Tak tedy - dokud se nacházíme ještě ve stavu „bource morušového“- akorát s tím rozdílem, že jsme zakukleni do plenek a zavinovaček - naše tělo si s námi dělá, co se mu zachce. Ještě i v kočárku a při prvním batolení je naše tělo spíše dareba, který nás neposlouchá. Není ale zlomyslný, spíš nevychovaný.
Zlomovým okamžikem, kdy nás náš „přítel-tělo“ přestane ovládat a my naopak začneme ovládat jeho, je chvíle, kdy si poprvé řekneme, co chceme jíst. Předtím nás krmili a moc jsme si vybírat nemohli. Naše první přání, co chceme jíst, se sice odvíjí od toho, čím nás do té doby krmili, ale v tu chvíli není ani tak podstatné složení toho, o co žádáme, jako spíš rozhodnutí o to požádat. Tím okamžikem přebíráme nad naším „přítelem-tělem“ odpovědnost. Až do smrti se této odpovědnosti nezbavíme. Podle toho, zda si tuto odpovědnost uvědomujeme a jak ji realizujeme, bude naše tělo spokojeno nebo nasr..., ne, tohle je slušný článek, takže naštváno.
Pokud nám životní podmínky dovolí rozhodovat, co chceme jíst (lidé v etiopských či súdánských slumech takto nikdy nebudou moct uvažovat), máme tendenci vůbec tělo neposlouchat. Je docela zábavné potkávat lidi a všímat si, jak se svým „přítelem-tělem“ nakládají.
Existuje podle mne pět skupin, které jsou vyhraněné. Rozdělil jsem si je takto:
1. skupina: VŠEŽROUT PŘEŽÍRAVÝ NEVYBÍRAVÝ.
Vyniká bodrou povahou i postavou, své tělo si vypěstoval tak, aby se jím mohl chlubit
a honosit. Stravovací názory jiných neuznává, naopak jimi pohrdá a zesměšňuje je. Často je cynik. Jeho tělo se ještě na něj nenaštvalo, ale nutně k tomu dojde.
2. skupina: VŠEŽROUT PŘEŽÍRAVÝ VYBÍRAVÝ.
Vyniká bodrou povahou i postavou, své tělo si vypěstoval tak, aby se jím mohl chlubit
a honosit. Stravovací názory jiných občas uzná a už tolik nezesměšňuje. Stále si hraje na cynika, ale je opatrnější. Jeho tělo se už na něj naštvalo a trefilo ho nějakým tím žlučníkový tenisákem nebo vylekalo cholesterolovým hororem. Jakousi podčeledí této skupiny je VŠEŽROUT PŘEŽÍRAVÝ VYBÍRAVÝ- ESTÉT. Chová se v základu stejně, ale nevybírá si co jí z hlediska „co může a co nemůže“, nýbrž co zrovna „frčí v high-society“.
3.skupina: MÁLOŽROUT NEVYBÍRAVÝ.
Vyniká schlíplou povahou i postavou, jeho tělo nad ním má moc, ale ještě ne totální. Máložrout nevybíravý se snaží tělo přelstít nějakým „zdravým“ jídelníčkem, předstíraje, že to jeho tělu půjde k duhu. Nejde mu to k duhu a on to přehlíží.
4.skupina: MÁLOŽROUT VYBÍRAVÝ.
Vyniká schlíplou povahou i postavou, jeho tělo má nad ním totální moc a dává mu najevo, co si opravdu už nemůže v jídle dovolit.
5.skupina: NICŽROUT PRŮHLEDNÝ.
Nevyniká ničím, protože není skoro vidět. Je to bulimik a bulimička, jejich „tělo-přítel“ přeběhlo bohužel na stranu „těla-nepřítele“.
To jsou typy vyhrocené a vyhraněné. Nejsou vzácní, jak by se dalo předpokládat, ale většina z nás jsme kombinacemi všech, a to v různých stupních vývoje. Buď se snažíme hubnout nebo přibrat, podle toho, v jaké „skupině“ jsme se předtím nacházeli.
A teď vážně.
Hubnutí i přibírání na váze jsou komplikované procesy. Většina lidí, kteří je chtějí podstoupit, si myslí, že je to otázka jídla - co jíst a co nejíst, v jakém množství, kdy jíst a kdy ne, apod. Kladou tento problém na první místo a hledají návody, jak ho řešit. Přitom si většinou nevyřešili tu nejdůležitější otázku, která je duchovní podstaty a je ukryta v mozku.
Nikdy se jim nepodaří zhubnout nebo přibrat natrvalo, pokud nepřesvědčí mozek o nutnosti změny životních, tedy i stravovacích návyků. Náš „přítel“, tedy naše tělo, je bohužel (nebo bohudík) závislé na tom, co mu z podvědomí přikážeme, a podvědomí reaguje na naše myšlenkové (rozumové) pochody. Stačí jen uvažovat ve stylu: „No tak já to zkusím, ale stejně to asi nevydržím...“ nebo „No tak já to zkusím, když mi to doktor přikázal...“ a podvědomí přijme pochybnost jako řídící pokyn a bude podle toho ovlivňovat myšlenkové pochody, které potom budou ovlivňovat naše jednání. Výsledkem bude po nějaké době selhání naší snahy.
Prvotní je tedy mít jasný cíl, podepřený nezvratným rozhodnutím, které jsme v sobě vybudovali takzvanou autosugescí. Autogenní trénink mysli pomůže odvrátit zhroucení psychiky po prvních neúspěších.
Co to je autogenní trénink? Jde zjednodušeně řešeno o možnost ovlivnit svou psychiku a získat ji ke spolupráci při řešení problémů. A to problémů jakýchkoliv - zdravotních, společenských, profesních.
DŮLEŽITÉ: Je lhostejné, jak se autogenní trénink člověk učí, mnohem důležitější je, jak dlouho vydrží. Podvědomí se nedá ovlivnit během jednoho večera, kdy si budeme říkat nějakou formuli, která nám má odstranit nějaký problém. Motivace musí být dlouhodobá, v podstatě celoživotní. Jediné, co nesmí člověk vynechat, je sebedůvěra - věřit si.
Pro začátek je dobré trénovat nácvik základní techniky třikrát denně po dobu 10 minut (určitě ráno a večer). Vlastní experimenty jsou však vítané. Potom (za půl roku, možná i dřív) už stačí před spaním a po probuzení.
Autogenní trénink mysli je základ. Ale pak je tu náš celoživotní „přítel“, naše tělo. Jak k němu přistupovat?
Co člověk, to jiný názor. Co filozofie, to jiný názor. Co náboženství, to jiný názor. Opět nespoléhat na autority, ale pozorně si vybrat podle logiky „selského rozumu“.
Já jsem došel k názoru, že čím své tělo budu mít víc rád i se všemi chybami, tím se mi víc odvděčí. A ještě víc se mi odvděčí, když odstraním chyby, které jsem zavinil dříve svou nedbalostí, nevědomostí, zatvrzelostí.
Některé „chyby“ si neseme v genech. Narodíme se s předpoklady pro nějakou nemoc nebo vadu. Podle toho, jak potom žijeme, předpoklady změníme ve skutečnost nebo je necháme „zmrazené“. Genetickými vlivy by si ale člověk neměl omlouvat svou nechuť na „závadách“ pracovat.
Začnu, jestli se nebudete zlobit, trochu obšírně, antropologicky, či spíše antropogeneticky. Pokud jste přesvědčená křesťanka (přesvědčený křesťan), pak asi se mnou souhlasit nebudete a budete věřit, že bylo lidstvo stvořeno sedmý den z „hlíny
a z mužského žebra“. Já se tomu nevysmívám, absolutně ne, protože jak a kdy „vznikl“ člověk ani dnešní věda přesně neví. Nicméně jsou tu symptomy něčeho, co na určitý vývoj od jednodušších organismů ke složitějším poukazuje. Vynechávám odpověď na otázku, kdo dal první impuls k tvorbě těch nejprimitivnějších organismů na Zemi (Bůh? Asteroid? Mimozemšťané?...) Odpověď nikdo nezná.
Věřím, že organismy vznikly v teplých mořích a že všichni neseme pozůstatek tohoto „lůna“. Jsme mírně „přesolení“, všechny naše tekutiny jsou slané - pot, sliny, slzy, krev, moč. Bez soli zahyneme. Kůstky uvnitř uší jsou pozůstatky žáber, naše orgány jsou „naloženy“ ve vlhkém prostředí. Dokonce prý jsme se na začátku množili buněčným dělením, nikoliv pohlavním výběrem. (Osobně mám radost, že to pohlavní dělení vyhrálo!) Teď přeskočím strašlivě dlouhou dobu a jsem u „prvních homo“. Záměrně jsem dal do uvozovek, protože opět nikdo neví, kdo byl první. Nicméně, když už jsme chodili po dvou, prý jsme byli býložravci. Opici „polidštila“ nikoli práce, jak tvrdil „soudruh kapitalista“ Marx, ale „maso“. Ulovit maso totiž byl větší myšlenkový výkon než utrhnout kus trávy nebo vydloubnout kořen. Předpokládal organizaci lovu. Až druhotně, na základě proteinů obsažených v mase, rostl mozek, ale také agresivita jeho výplodů. Je dokázáno, že maso zvyšuje pro svůj obsah stresových hormonů bojovnost. To, že dnešní „taťkové“ si po řízku nebo svíčkové jdou mírumilovně lehnout na sofa, místo aby šli posekat souseda „šablú“, je už vina (nebo štěstí?) civilizační demence.
Maso jako potravina dělá v našem organismu víc škody, než užitku, ačkoliv masný průmysl, řezníci a organizátoři moravských zabíjaček tvrdí opak. Organismus se totiž neptá „Chutnalo ti, příteli?“nebo „Pošmákl sis, gurmáne?“, ale „Budu s tou svíčkovou mít hodně práce, než ji rozložím?“ nebo „Co budu dělat s tím zbytkem tlačenky, až ji enzymy rozcupují na kaši?“ Člověk se myslí, že žaludek je nejdůležitější orgán v procesu přeměny stravy. A taky si hladíme břicho v oblasti žaludku, když jsme se dobře napapali, a ne střeva. Ale střeva jsou mnohem důležitější a taky náchylnější k problémům. A ty jim maso přidělává až hrůza. Tedy hlavně v tom případě, když jsme na mase závisláci a jíme ho každý druhý den. Taky je omyl, že maso dává sílu. Takový kůň by nám za tento názor převedený do praxe asi pěkně nakopal, kdybychom mu dali do maštale místo sena kus dušené krávy.
Nebrojím proti masu jako takovému, jen proti neochotě omezit jeho přísun. Maso ve svých nestrávených zbytcích hnije a proniká do polypů ve střevech, kde vytváří ložiska. Pak tedy přichází na pořad dne čistění střev, a dostávám se tedy konečně k otázce detoxikace.
Na obranu masa chci ještě dodat, že samo maso za zanesený organismus nemůže, ale kombinace masa a sacharidů. Řízek s chlebem, na kterém jsme všichni vyrostli na ozdravných pionýrských výletech, je kombinace ve svém důsledku podobná lepidlu. Podobně řízek s bramborem, hovězí s knedlíkem, tlačenka s rohlíkem. Už lepší vlastnosti nelepit se na střeva má řízek s rajčetem, hovězí se syrovým zelím, tlačenka s mrkví. Ale jako tvůrce takového jídelníčku bych byl asi brzy z jakékoliv restaurace vyhozen na dlažbu. Podobně rychle však naštěstí střevo vyhodí takovou kombinaci z těla ven, dnes už zaplaťpánbůh nikoliv na chodník v rožku ulice, jako ve středověku...
Vyměšování je mezi lidem považováno za něco, o čem se nemluví, a pokud ano, tak tedy s odporem a sprostými slovy. Ale proč vlastně? Když jsem po tom pátral, překvapivě jsem se dozvěděl, že za to „může“ ranná křesťanská církev, která si nevěděla rady s otázkou, zda Bůh „kaká“, řečeno slušně. Bůh totiž učinil člověka k obrazu svému, tak proč učinil člověka, aby „kakal“? Církevní hodnostáři se zabývali i takovými těžkými schizmaty, jako je otázka, zda Adamovi při prvním styku s Evou (s prominutím) „stál“, a tedy byl vzrušený, tedy se neovládal. Vyřešili to nakonec „certifikátem“, že Adamovi „stál“, ale nebyl při tom vzrušený!!!
Abych se vrátil k vyměšování, bylo dáno do klatby jako něco, na co Bůh zapomněl, a co tedy je zavrženíhodné a špinavé, podobně jako sex. Pokud ale člověk vyměšuje špatně, nebo vůbec, pojde. Neříkám nic nového - skrze stěny střev (především tenkého) si tělo bere všechny nejdůležitější živiny. Jsou-li stěny zaneseny, trvá to déle, vznikají toxické látky, z nich si už střevo bere jedy a my se celí „otravujeme“. Pak nás začne po čase tuhle něco bolet, tam něco píchat, a nevíme, proč a zač. Přitom jsme jaksi otráveni.
A začneme být „otráveni“ z toho, že jsme otráveni. Jedno vtipné rčení říká, že největším zabijákem na světě je jídelní příbor.
Tělo má nádherné samočistící vlastnosti. Patříme do říše zvířat a zvířata se dokáží čistit náramně účinně. Takový pejsek, když je přetížen, dva dny nežere, následně sní trávu jako králík, a pak vše vyzvrací. Neuvádím to jako návod pro člověka. Fungujeme trošku jinak, ale občas to pročištění taky potřebujeme. Rozhodně (mám to na sobě vyzkoušené) nevolit nic násilného, silná projímadla apod. To jen na doporučení lékaře. Čistících metod jsou desítky, možná stovky. Kupodivu jejich základ přišel z náboženství, jenomže trochu jinačího - z buddhismu. Buddhisté své orgány a jejich funkce milují natolik, že jsou schopni pro ně dělat nemožné. Dokonce i 75 dní nejíst (nevymýšlím si, opravdu, člověk je schopen i déle), aby si odpočinuly (orgány) a odpočinuli (buddhisté). Já jsem po mnoha pokusech a rocích dospěl k nejjednoduššímu řešení - nejsme v Himálájích, abychom mohli meditovat ve skalách, nic nejíst a čistit se protahováním provázku, který polkneme a držíme za jeden konec, počkáme, až se druhý objeví na druhém konci těla, a pak pěkně protáhneme skrz tělo. Nebo zvracení, to je příliš riskantní technika, neboť se tím ničí důležité žaludeční šťávy, a kdo to neumí, ublíží si. Preferuji vlákninový „kartáč“. Nejlepší výsledky mám z celodenního pojídání zralých hroznů (ne kyselých, ale ani příliš přezrálých a cukernatých), Zapíjí se obyčejnou vodou (ale ne hned po snědení hroznů, až tak po půl hodince). Čistí lépe než jablka. Jednou dvakrát za rok klystýr - vlažná voda, někdo přidává trochu soli. Klystýr v této domácí podobě, pokud se nedělá pod dohledem lékaře nebo s pomocí druhého člověka, čistí jen tlusté střevo, výš v těle se voda nedostane. To totiž předpokládá speciální polohy, a není to ani potřeba. Tenké střevo vyčistí vláknina (hroznové víno, jablka nebo sladký grep před spaním, ale nejdříve dvě hodiny po jídle).
Stravovací návyky nás v moderní době obelhávají tím, že nám namlouvají, jak se ve svém těle cítíme pohodlně, když jíme zrovna tuhle čokoládu, nebo tenhle sladký jogurt apod. Už jsme zapomněli spoléhat na své instinkty. Kolektiv, hnaný reklamou, potlačuje v jedinci schopnost vyvinout smysl pro vlastní potřeby. Jako rodiče to pak předáváme (v dobrém smyslu, ale se špatným dopadem) svým dětem. Zpomalujeme jejich vývoj k osobnosti schopné rozhodovat správně za sebe.
Zbavování organismu špatných látek předpokládá, že si jich do těla neukládáme příliš mnoho. Tyto látky, kterým se říká toxické, jsou ve všech potravinách, tak jako je záření ve všech materiálech, které nás obklopují. Nic na tom nemění ani biopotraviny. Jsou to prostě přirozené složky stravy. Jsou ale v koncentracích, které nám v tomto množství neškodí, pokud potraviny nezůstávají dlouho v těle. A tento předpoklad bohužel nedodržujeme. Opět vinou špatných (zděděných) stravovacích návyků.
1. Nevhodné kombinace - už zmiňovaný řízek, apod., tedy kombinace proteinů
a sacharidů „zatažených“ tuky.
2. Mnoho sacharidů (respektive polysacharidů, škrobů) - přílohy k masům, omáčky, opět většinou posilněné tuky, oproti bílkovinám se ukládají do zásob - tloustneme
3. Nevhodné denní rozvržení jídla, neodpovídající fyzické zátěži člověka. Tohle je dost individuální, nějaké řešení pro všechny neexistuje. Ale možno říct, že sacharidy ráno (energie), vláknina v poledne (zelenina, ovoce), bílkoviny bez sacharidů večer. Taková zlatá střední cesta.
4. Množství sladkého, které neodpovídá energetickému výdaji těla - ach, ty Vánoce!!!!!!! (Překračuje se tím inzulínová měrná dávka, potřebná ke zpracování monosacharidů - jednoduchých cukrů, glukózy, fruktózy, což jsou konečné produkty metabolismu složitějších cukrů, inzulín pomáhá ukládat přebytky do tukových zásob, a paradoxně rychle vyvolává další hlad po jednoduchých cukrech - čokolády, bonbóny, ale také med, zákusky, tedy další potřeba inzulínu, dochází k vyčerpání slinivky, a máme tady cukrovku jako řemen.)
Doplňky, pomáhající čištění organismu.
Jsou jich mraky, čajíčky počínaje, vitamínovými komplety konče. Já mám vyzkoušenou kombinaci vitamínu E v 400 mg+Selen 50 mikrogramů dvakrát do roka po dvou měsících, Selen pak dál samotný celý rok (je ho v naší zeměpisné šířce málo v půdě a tedy i v potravinách), v namáhavých dnech s vitamínem C (500mg s prodlouženou dobou vstřebávání). Šest měsíců v roce Lecitin 1200 mg. Každý den mastné kyseliny Omega3 (neboli rybí tuk) a nejméně lžíci panenského olivového oleje na zeleninu. Lněné semínko, lněný olej, mandle, černý sezam, panenský jablečný ocet.
Toť vše.
K očistě těla jsou vhodné i některá cvičení hatha jógy, především uddijána bandha, což je ovládnutí břišního vnitřního svalstva, které se rozpohybuje a masíruje střeva. Nic těžkého. Lze se naučit, je-li vůle.
Mějte své tělo rádi!
Mějte se všichni rádi!
Mějme se všichni rádi!
Mějme všechny rádi!
literatura k tématu:
Rudolf Steiner: O zdraví a nemoci
Donald E. Epstein: 34 mýtů o zdraví
Robert Anthony: Zázrak pozitivního myšlení
Petr Fořt: Zdraví a potravní doplňky
Robert Doyle: Zákon přitažlivosti v praxi
Michail Tombak: Jak žít dlouze a zdravě
Michail Tombak: je možné žít 150 let?
Vadim Tschenze: Staroruští léčitelé - uchování a obnova zdraví
André Van Lysebeth: Jóga
Mirzakarim Norbekov: Jak se zbavit brýlí aneb klíč k prozření
Ulrich Strunz: Navždy mladí - žijeme zdravě