Ve věkové kategorii nad osmdesát let nyní žije v českých domovech pro seniory přibližně deset a půl tisíce žen, ale jen dva a půl tisíce mužů. Demografové odhadují, že za dvacet let budou více než tři čtvrtiny domácností jednotlivců tvořit ženy starší padesáti let, z nich polovina budou vdovy. Je tak jasné, že výraz single se už nebude týkat jen mladých úspěšných jedinců. Naopak, stane se příznačný pro dříve narozené.
Společnost by se na to měla připravit. „Například v Nizozemsku jsou běžné kurzy pro vdovy,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová, která se věnuje problémům lidí vyššího věku. „Ženy se v nich učí, jak se vypořádat se ztrátou partnera, odborníci jim tam radí v praktických záležitostech, se kterými si nevědí co počít,“ vysvětluje.
Problém je totiž v tom, že nemálo žen vyššího věku bylo v tradičním modelu rodiny na svých mužích závislých. Muži byli dříve ti, kteří rozhodovali o financích, řešili složenky, bankovní účty a podobné praktické záležitosti týkající se rodiny. „Ztráta partnera je totiž nejen závažnou citovou ztrátou, ale zároveň znamená řadu praktických problémů,“ připomíná Tamara Tošnerová. „Generace současných starších žen často nemá řidičský průkaz, ženy se najednou po ztrátě manžela nemají jak se dostat na chatu nebo na větší nákup. Chybí jim znalosti a zkušenosti z jiných oblastí,“ vysvětluje.
Ženy se tak stávají závislé na svých příbuzných, to v lepším případě. Některé se stáhnou do ústraní, stávají se z nich samotářky.
Chybí poradny pro vdovy
Ve Spojených státech funguje projekt, který se nazývá Vdova vdově. Jeho podstatou je, že žena, která je už nějakou dobu vdovou, pracuje v organizaci, na kterou se mohou obrátit jiné ovdovělé ženy, které se cítí být osamělé či potřebují s něčím pomoct. Nejde o profesionální terapeutky, ale o ženy, které se prostě snaží pomáhat svými zkušenostmi: vyslechnou, poradí, jak si vyřídit vdovský důchod, doprovodí na úřad.
Psychologové i lidé, kteří ztrátu partnera prožili, se shodují, že už v momentě, kdy člověku zemře partner v nemocnici, se projevuje, jak si s přístupem k truchlícím neumí naše společnost poradit. Lékař se podělí o soustrast, sestra vydá sáček s hodinkami, peněženkou a oblečením zemřelého. Nikdo nemá čas si s pozůstalým popovídat, posedět, nikdo mu nepředá kontakty na organizace, které by mu poradily jak postupovat dál. Je to zvláštní, protože poraden, které se věnují různým menšinám či lidem v nesnázích všeho druhu přibývá. Jenže na starší osamělé lidi v tomto směru nikdo nemyslí.
Tady je zkušenost šestašedesátileté dámy z Prahy, které zemřel muž před rokem, náhle na infarkt: „Neměla jsem sílu zařídit pohřeb. Děti nemáme, naštěstí mi pomohli sousedé. Muž měl syna z prvního manželství, ale žije v Austrálii a nestýkali se. Nechtěl přijet na pohřeb ani řešit dědictví. Než bylo dědické řízení vypořádáno, banka zablokovala účet, který jsem měla společný s mužem. Zůstala jsem bez prostředků, na ten účet mi chodila výplata a já ji nemohla vyzvednout. V tom stresu jsem vůbec nebyla schopna jít do banky jednat, jen jsem ležela doma a koukala do stropu. Netušila jsem, jaké máme pojistky, spoření, vše dříve řešil manžel. Dala jsem plnou moc sousedům a věřila jim. Kdyby to byli podvodníci, klidně mě mohli o všechno připravit, ale já v tu chvíli takto vůbec neuvažovala. Divím se, že jsem vůbec neskončila na psychiatrii.“
Nebojte se o tom mluvit
Jistě, dnešní mladé ženy jsou samostatnější, než bývaly jejich mámy a babičky. Umí jezdit autem, výplaty mají na svém účtu, často mají o pojistkách či spoření domácnosti stejný nebo lepší přehled než jejich muži. Možná, že z nich jednou bude jiná, samostatnější generace vdov. Ovšem zármutek nad ztrátou partnera zůstane vždycky stejný a nikdo předem neví, co to s ním udělá.
„Problémem často je, že lidé prožívající trauma ze ztráty partnera, o něm potřebují znovu a znovu mluvit a to bývá pro jejich okolí zatěžující,“ říká Tamara Tošnerová, která se problematice vdov věnuje ve své knize Jak si vychutnat seniorská léta.
„Cítím, že přátelé se ode mě odtahují,“ říká šedesátiletá Jarmila, které zemřel manžel před dvěma lety. „Dříve jsme chodili společně na výlety i do divadla. Byly jsme tři manželské páry a další lidé z turistického klubu. Postupně mi přestali volat, zvát mě na akce. Když jsem se sama hlásila, že bychom někam mohli vyrazit, řekli, že se mě báli pozvat. Že jim to přišlo ne nevhodné, že mysleli, že chci být raději sama doma. Přiznali, že nevěděli, jak s vdovou mluvit, báli se, že budu pořád vyprávět o manželovi, nevěděli, zda to zvládnou," vypráví.
Autorka knihy Zármutek a pomoc pozůstalým Naďa Kubíčková radí, aby se lidé s ovdovělými mluvit nebáli: „Lidé se bojí, že se pozůstalý rozbrečí, že nezvládnou jeho reakci, že ho nedokážou utěšit. To nevadí. Klidně ať pláče. Pokud nebudou vědět, co říci v dané situaci, tak ať přiznají: Já nevím, co ti mám na to říci. A nechají prostor pozůstalému, aby neměl pocit, že od něho utíkají.“ Protože úplně nejhorší ze všeho je samota.
Počítejme tedy s tím, že se každému z nás jednou může přihodit to, že se stane vdovcem či vdovou. Jistě, připravit se na to předem nejde, ale je dobré vědět, že takových lidí je hodně. A myšlenka, že si ovdovělí mohou navzájem pomáhat v různých kurzech či klubech, která se osvědčila v praxi v zahraničí, je skvělá. Tak co třeba udělat něco pro to, aby stala realitou i v českých a moravských městech a obcích?
Kde nám pomohou?
- Krizové centrum, Psychiatrická léčebna Praha-Bohnice. Vznikla tam terapeutická skupina speciálně pro vdovy a vdovce.
- Cesta domů. Hospicové hnutí, které mimo jiné provozuje web Umírání.cz. Tam jsou různé odkazy a kontakty.
- Zármutek a pomoc pozůstalým. Kniha plná užitečných rad, autorka Naďa Kubíčková.
