Má-li doma člověk fotbalistu, občas s ním sdílí zážitky na hřišti. Má-li jeden doma vykladačku karet, někdy předstírá, že ho jeho budnoucnost zajímá. Já mám doma rybáře. Někdy se dám přemluvit a přidám se. Jako jedno letošní ráno. A pokud jsem si myslela, že přezdívka rybářů - tiší blázni - bude platit i dnes, hrubě jsem se zmýlila. A kniha, kterou jsem chtěla v klidu číst, zůstala neotevřená.
Na břehu zatopené pískovny to zprvu vypadalo jako báječné, teplotně tak akorát, červencové ráno. Usadila jsem se na skládací židličce, obklopila se proprietami, které jsem si vzala s sebou, a sledovala přípravy na nahození. Nerušila jsem rybářský rituál, i když jsem občas nějaký komentář utrousila. Manžel nahodil oba pruty, a ještě než si stačil sednout, ryba zabrala. Cejn. Za ním další a další. Všechny pustil. Přišel si pro kapra. Po půl hodině a neustálém vytahování ryb vykřikl - kapr! Neptala jsem se, jak podle zakousnustí ryby do návnady, které nevidí, pozná, že zabral právě kapr, a čekala na výsledek. Kapr, 55 cm, takže dostatečná míra. Za pár minut další kapr. A pak další. Rybář si smí vzít dva kapry, proto všechny ostatní pustil a ve vezírku se mrskali jen ti dva ze začátku lovu.
Klidné ráno jsem neprožili, protože ryby braly jako vzteklé. Manžel nezapomněl připomenout, že se příště nemám divit, když z rybaření přijde unavený, vždyť jsem to viděla na vlastní oči. Jistě, přisvědčila jsem. Už několikrát jsem se přesvědčila, že v rybářské židličce na břehu jezera, rybníka či řeky si můj manžel s klidem Angličana pochrupuje. Ale to je vždy v době, kdy ryby neberou. V tu dobu k nejnáročnější činnosti patří vyložení a naložení rybářského vercajku. Přesto se jedná vždy o pěkné rybářské ráno, dopoledne, odpoledne nebo večer.