Moje soukromá permanentní banální válka jako reakce na článek "Hádáte se kvůli banalitám?" z 23. června.
Nerada se hádám. Potřebuji, aby mě životem provázela pohoda. Někdy ustoupím, někdy i přiznám chybu a někdy si myslím tiše své. Vím, že to není nic hrdinského, ale toto „pokrytectví“ mi přináší užitek v podobě klidu a míru. Dokonce i politické debaty a různá historická podsouvání beru stylem – no, každý má právo na svůj názor.
Je však jedna věc, kdy se ze mě stává rozzuřená lvice. A to je rodinná bitva o televizní ovladač. Kdo drží ovladač v ruce, je král. Nejde o to, že se s manželem neshodnu na sledovaném kanálu (většinou stejně máme podobný vkus), ale o to, že nemohu přepnout program na vteřinu přesně, kdy chci já. Pokud se totiž nestanu vítězem bitvy, musím na přepnutí čekat třeba i dvacet vteřin, než zmizí ta krásná baba z reklamy. Nebo naopak, je mi přepnuto o deset vteřin dříve a já nevím, jak to dopadne s tím lehce roztíratelným sýrem. Žezlo v ruce třímá pochopitelně ten, kdo přijde k televizi dříve. Proto nesnáším větu „miláčku, půjč mi ten ovladač“. V tu chvíli mám do miláčka tak daleko, jako Švejk do Budějovic. Jen ta situace není tak úsměvná, i když se obě týkají boje. Brunátním, chvěji se a mozek tvrdošíjně říká – nedám a nedám. Ve chvílích, kdy končím v poli poražených, musím přes norské romantické fjordy trpět teletext. A aby mi bylo dokázáno, že lze v tomto případě nastolit kompromis, teletext je jen podsvícený. Výsledkem není očekávané, že vidíme oba své, ale nevidíme ani jeden nic. Dobrovolně se v této válce nikdo nikdy nevzdává. Musím proto čekat, až se z gauče ozve pravidelné oddychování a pochrupávání, vstát a tiše jít odebrat ovladač z bezvládných rukou. Přesto se vždycky ozve: „Co blbneš, já se koukám.“