Současný globalizovaný svět si představuji jako převodovku. Ozubená kola - hnací, hnaná, velká i malá do sebe zapadají a jedno bez druhého se nehne. Nebo naopak, jedno bez druhého se nezastaví. Třou o sebe zuby, a pokud nebudou dobře promazaná, brzo začnou skřípat, až se zadřou. Převodovka se nemusí koupat v olejové lázni. Stačí mazivo přikapávat v jednom místě a to se postupně přenese po celém soukolí. Ale olej nemůžete použít jen tak nějaký. Pokud je nevyhovující, stává se lapačem prachu a kolečka se stejně zadrhávají, až se zastaví.
Myslím, že víte, co tím chci říci. Nejde o to jen svět „promazat“, ale jak a čím. Pokud nás ovlivní zloba, závist, svár a strach, budeme do soukolí přilévat to nesprávné mazivo - blbou náladu, pokud do něj přilejeme optimismus, radost z drobností, i tu zprofanovanou lásku, bude se převodovkou šířit nálada dobrá a snad se tak kola budou vesele točit dál.
Možná jsem přehnaně optimistická. Ale zkuste si přečíst „Dobrý člověk ještě žije“ (R. Rolland), kde řezbář Colas přežije rány života i smrtelný mor díky své obrovské chuti do života. Uvidíte, že to s vírou v dobrý konec jde i přes velké životní trable. (Nebo si znovu osvěžte rozhovor s Ivo Šmoldasem v íčku.)