Loděnické třešně

Jižní Morava je teplý a úrodný kraj. Nezapomenu tu vůni zeleninových zahrad. Petržel, mrkev, kedlubny, papriky, zelí, rajčata a okurky, keře rybízu a angreštu, všechno to po ránu tak krásně vonělo, že jste hned dostali chuť utrhnout si rajče nebo pár lusků hrášku. A toho ovoce! Škoda vzpomínat.

Jako první dozrávaly třešně. Skoro v každé zahradě nějaká třešeň rostla. V "domovácké“ zahradě se také našlo pár stromů. Jenže dětem vždycky nejvíc chutnají třešničky ze sousedovy zahrady. Domováci chodili na pajtl do vsi, vesničané zase do domovácké zahrady a všichni společně jsme vyráželi na Loděnickou. Loděnická silnice vede z Pohořelic do Loděnic. Po obou stranách ji vroubila řada třešní. Šest kilometrů dlouhá alej těch nejchutnějších třešní světa. Třešňové hody začínaly hned za Pohořelicemi. Tam rostly rané „májovky“, světlé, vodnaté, ještě trochu bez chuti, ale byly první, a proto byly božské. A hlavně, nikdo je nehlídal, protože o ně také nikdo nestál! Později dozrávaly nádherně červené, sladké třešně, které si děvčata věšela na uši jako náušnice. Za nimi se táhl dvojřad chrupek, následovaly srdcovky světlé i tmavé, a na konci aleje, až u Loděnic, dozrávaly poslední, skoro černé a úžasně sladké, šťavnaté třešně, veliké a masité. Jenže k těm už jsme se tak snadno nedostali. Ty už měl pod dohledem obávaný hutař. Pojmenování zřejmě vzniklo zkomolením německého Hüter, strážce. Jeho úkolem bylo chránit úrodu před zloději. Byl ozbrojen pořádnou sukovicí, a koho chytil, tomu řádně zmaloval pozadí. Báli jsme se ho, takže bylo třeba vymyslet dobrý plán, jak na něj vyzrát.
Nikdo nebyl lepší v osnování lotrovin, než kluci z domova. Tentokrát tito odpůrci učení a školní docházky našli inspiraci v učebnici „Živá příroda“. Zaujala je koroptev chránící mláďata v hnízdě. Jak nápadně kulhá, naříká, nešikovně prchá a láká hladového nepřítele pryč od hnízda.

Jo, to je nápad! Teď ještě najít snadnou kořist pro hutaře.
„Pocem, Miluško, máš ráda střešně?“ zeptal se osmák Pepa a všichni kluci s napětím čekali, jak se bude situace vyvíjet.
„No, mám.“
„A můžeš si je kópit? Máš peníze?“
„Nemám,“ špitla jsem opatrně, protože Pepův hlas zněl nějak moc sladce. Musela jsem se mít na pozoru. Normálně se velcí kluci s malými holkami nebavili. Co to asi na mě vymýšlejí?
„Tak vidíš. Nemůžeš mět žádný střešně, protože seš chudák vopuštěná holka z domova, že? Jako my všeci. Taky nemáme peníze na střešně a taky na ně máme chuť. Ale sme chudáci domováci a nikdo nám zadarmo nic nedá, viď? Musíme si to halt obstarat sami.“
„No, nedají nám nic. Ale až přijede můj tatínek, tak ten mně ...„
„Ticho! Chceš, abych se naštval? Už mě votravuješ s tím svým tatínkem. Seš chudák sirotek! Nemáš žádného tatínka ani maminku. Nikdo ti nemůže kópit střešně. Je to jasný? Budeš si to pamatovat?“
„Ale já mám svýho tatínka a on mně koupí třešní kolik budu chtít, až přijede.“ Začala jsem natahovat moldánky.
"Počké, nech ju. Já jí to vysvětlím, " vmísil se do toho Valda.
"Slyšelas, jak pan řídící vykládal třeťákům o té koroptvi, co chrání mláďata? Jak láká lišku od hnízda?"
"Slyšela."
"No vidíš, a my si to spolu zahrajeme jako na divadle a pak budeme mít hromadu střešní. Už hrálas divadlo na besídce, že? My budeme mět za bundama střešně a budeme jako ty mláďata. Hutař bude liška a ty budeš koroptev. Ukaž jak budeš lákat toho hutařa!"
"Budu utíkat pryč."
"Správně, budeš utíkat pryč do obilí a plakat budeš a křičet: pane hutař, nebite mě, já su chudák sirotek z domova, nemám tatínka ani maminku, nikdo mně nekópí střešně a nemám peníze. No, zkus si to!"

To mě bavilo. A tak jsem si to zkoušela a ještě jsem si to vylepšovala, až kluci uznali, že je to správně. A šlo se na pajtl na Loděnickou. Schovaní v kukuřici jsme čekali, až hutař projede okolo nás a zmizí v zatáčce. Teď jsme měli trochu času, než na konci aleje obrátí kolo a pojede zpátky. Trhali jsme třešně za bundy a do nohavic tepláků, a už se hutař zjevil v zatáčce. Kluci prchali ke hřbitovu, já do pšenice. Hutař se rozhodl moudře. Uznal, že budu snadnější kořist než banda kluků a vydal se za mnou. Pláčem, kvílením a prosbami jsem ho zdržovala, dokud kluci nedoběhli k zídce naší zahrady. Třešně byly doma. Teď mě hutař měl zpohlavkovat a dotáhnout do domova k potrestání. Ale protože jsem byla ještě malá a hloupá, tak mi to nakonec mělo projít. Kdyby chytil kluky, mohlo se stát něco horšího. Dvojka z mravů, přeřazení do jiného ústavu, nebo dokonce do polepšovny. Pár pohlavků malé holce, to byl jen čajíček. Taková drobná, ale nutná nepříjemnost, bez které by se naše dílo sotva zdařilo. Jenže všechno se vyvinulo jinak. Hutař byl vlastně měkkota. Dojal ho řvoucí „sirotek“ a na to divadlo nám skočil. Začal mě utěšovat a ujišťovat, že on mě tedy určitě bít nebude, ať nepláču, nasypal mi plnou bedýnku třešní, aby bylo i pro ostatní a donesl ji až do domova. Se správkyní se dohodl, že pár stromů dostane domov každý rok zdarma, když si je sami otrháme a ochráníme před zloději. Musela jsem se omluvit a hutař mě ještě chlácholil, ať si to tak neberu.

Jak já jsem se styděla! Víckrát mě na pajtl nikdo nedostal. Po čase, když už jsem patřila k velkým holkám, chodila jsem číst prvňákům a druhákům pohádky před spaním. Ale častěji chtěli vyprávění. Jak jsme chodili na pajtl, jak jsme kopali bunkr, jak jsme jezdili na praseti, jak kluci utekli do Afriky, ale došli jenom na Pálavu...Určitě pak ve spaní osnovali svoje vlastní lotroviny, o kterých později vyprávěli mrňatům zase oni.