Ještě jednou se musím vrátit k ostrým střelbám v Malackách, byť se tato vzpomínka váže ještě k mé účasti na již zmiňovaných druhých střelbách. Tomu všemu předcházely několikadenní přípravy ve formě zásob nových leteckých pneumatik, různých náhradních dílů povolených měnit v naší kompetenci, atd. K přesunu docházelo většinou v ranních hodinách, jak počasí dovolilo.
Nejprve přeletěly první dvě IL čtrnáctky s partou techniků a příslušným vybavením, kteří v Malackách „chytali“ po přeletu jednadvacítky, které jsme my z Líní vypravili. Organizováno to bylo tak, aby tam každá letka měla potřebný počet techniků. Na naše mateřské letiště v Líních nás v den přesunu vozil bud’ vojenský autobus, nebo jsme se dopravili individuálně svými auty.
Protože v té době ještě nebyly vybudovány tzv. rozptyly pro každou letku v jiné části letiště nebo v jeho blízkém okolí, měla 1. letka stojánku u prvního hangáru v západní části . Parkovat za hangárem se nesmělo, ačkoli se to mnohdy porušovalo. Ale když se letělo na delší dobu, nechat tam auto si nikdo nedovolil. Tam ne, ale za svařovnou, kterou tvořila klasická plechová garáž, umístěná asi 6o m od hangáru mezi břízkami, jsme si občas auta zaparkovali. Samozřejmě, že jsem ráno přijel na letiště na poslední chvíli a z parkoviště u posledního, 3. hangáru, k nám bylo dobrých 5oo m. Jak tedy jinak, než zaparkovat oktávku za svařovnu mezi břízky, takže nebyla prakticky odnikud vidět.
Ale to jen do okamžiku, než se odlepila IL-14 z mlžného oparu se mnou na palubě od země. Nevím, co mně to tehdy napadlo, byli jsme už asi ve sto metrech nad zemí na úrovni našeho hangáru, že jsem se podíval skrze mlhu válející se při zemi směrem k tušené svařovně. Tu, ani moji Oktávku jsem nerozeznal, neboť byly obě zelené a docela slušně splývaly s okolní přírodou. Ale co jsem i v té mlze poznal velmi zřetelně, že svítí naplno přední světla, která jsem v kvaltu zapomněl vypnout. Tehdy mobily nebyly, musel jsem tedy vydržet až do Malacek, odkud jsem si z ošetřovny nechal spojit věž v Líních, kde měl shodou okolností naštěstí řízení letového provozu bratranec Lojza, který už vše přes dozorčího našeho hangáru zařídil a po mém návratu, kdy jsem se proti své vůli ocitl na dlouhou dobu v situaci práce neschopného, mi Oktávku přivezl z letiště domů.
Takže alespoň tato událost dobře skončila, přestože se nezačala vyvíjet příznivě.