Když slovo plán nemá cenu
Do této kouzelné zemičky v Západních Gháttech na břehu Arabského moře (asi 600 kilometrů jižně od Bombaje - dnes Mumbaje) se naše čtyřčlenná výprava tří žen a pánského doprovodu dostala shodou mnoha zvláštních okolností. Patrně i proto jsme si tuto drobnou část rozlehlé Indie zamilovali a rádi se sem vracíme. Poprvé jsme sem zavítali na zlomu roku 2012/2013. Přestože jsem cestu coby její iniciátorka rok plánovala, právě slovo plán se již při odletu z Prahy ukázalo pro následující dny jako předzvěst něčeho, co má na indickém subkontinentu cenu jen velmi zanedbatelnou. Vybaveni spoustou informací a se zajištěným bydlením jsme si taxíkem, zatím ve třech, razili 11. prosince sněhem cestu na pražské letiště. Když doputovala poslední členka, zrušili nám spoj do Franfurtu, jako jediný ten den. Z Německa však startoval náš přímý let do goánského Dabolimu. Většina okolních pasažérů situaci přijala, my jsme se rozhodli bojovat. Po sérií složitých dohadů a telefonátů nás Lufthansa nasměrovala s Aeroflotem do Moskvy a "děj se vůle Boží!" Bez ruských víz jsme se ocitli na letišti Šeremetěvo. Tam nás, naštěstí, opravdu nechtěli a zázrakem našli čtyři volná místa v jinak úplně plném boeingu společnosti Transaero. Všichni, poměrně zkušení cestovatelé, jsme jen žasli a v letadle plném Rusů fascinovaně zírali na kresleného Kocoura v botách. Ale co, směr byl správný a proto nikdy nic nevdávejte předem, byť se úspěšná verze jeví jakkoliv nemožně!
Že by opravdu kulturní šok?
Po klidném letu jsme elegantně dosedli v Dabolimu. Ráno, těsně po osmé, byla obloha jako vymetená, na teploměru 26 stupňů. Nikam jsme nespěchali, v klidu se na WC převlékli "do léta" a nechali všem spolupasažérům přednost. Neuvěřitelné: zavazadla i při tak zvláštním přesunu přicestovala spolu s námi! Samozřejmostí to vždy není, ale ani důvod k panice: vždy se najdou! Po odbavení přišel čas proměnit nějaké peníze a najít odvoz do místa určení, cenu 1 500 rupií (na koruny se tehdy dělilo zhruba třemi) jsme tušili. Cílem byla vesnice na břehu moře vzdálená 70 km směrem na jih.
Ve vozidle nás krom řidiče přivítala spousta místních bohů, nalepených i visících, kde se dalo. Nechyběl ani Ježíš. Po pár kilometrech jsme zjistili, že k nim začínáme němě vzhlížet. Jízda vlevo by ještě šla, kdyby se silnice různě nehemžila vším možným, co pro nás v tu chvíi ani nešlo vymyslet. Kráva, pes, slepice, buvol s potahem, rikša, traktor, kolo, kamion, chodec, autobus, osobní auto, kam se co vejde, jde i jede. A co jede, troubí.
Kdo míří do Indie poprvé, bývá varován, že prožije "kulturní šok". V megapolích, jako je New Delhi, Mumbaj, Kalkata a mnohá další si na tohle "klišé" nepochybně vzpomenete. Nám pro začátek stačil stotisícový Magdaon, dříve Margao, a to jsme jím jen projížděli (vlastně se pomaličku prodírali). Neskutečný mumraj nám bral dech. Za necelou hodinku jsme však seděli v malém baru na pokraji tříkilometrové pláže a u skvělých plněných taštiček sledovali delfíny.
Ubytování v soukromí bylo malé, ale dostačující. Pro dvě osoby jedna obytná místnost s lednicí plus sociální zařízení a teráska, k moři tři minuty, občas se šlo připojit i k internetu a pracovat. Na doporučení přátel s námi putovala remoska, v níž lze při troše fantazie uvařit všechno. A že bylo z čeho! To jsme brzy zjistili přímo na místě, především však v nedalekém městečku (30 tisíc obyvatel už nám připadalo málo) Čaudí. Při jeho první návštěvě tu zrovna probíhal trh s ovocem, zeleninou, sušenými plody, kořením, ale koupit se tu v přilehlém okolí dalo snad úplně všechno. Jen se naučit přejít silnici... Brzy jsme pochopili, že nezbývá, než se vrhnout do víru dění, ono to nějak dopadne. Nepatříme zrovna mezi nakupovací typy, a tak jsme po hodině volili ústup. Zkrátka pomalé zvykání na stále usměvavé domorodce, kteří mají obchod v krvi. Kdo se zrovna nevyžívá ve smlouvání, nechť se učí předem, neboť i tak pro nás stále přijatelné ceny výrazně srazí.
"Něco za něco" zde platí dvojnásob
Goánské nebe hýčká takřka každodenní stabilní modří a teplotou kolem 30 stupňů. Většinou povívá příjemný větřík, vedra není třeba se bát. Pokud sem dorazíte v době naší zimy (ideálně v časovém rozmezí od konce října do začátku dubna) a aspoň občas necháte své tělo prosolit teplým a čistým Arabským mořem, vrátíte se jako znovuzrozeni. Kdybyste měli udělat jen to! Tři neděle pobytu jsou však doporučovaným minimem. "Otrkali" jsme se rychle a začali plánovat různé výlety. Ale ouha! Delší přesuny do okolních států vlaky, autobusy, o letadlech ani nemluvě, je třeba zajistit s velkým, někdy i tříměsíčním předstihem. V době kolem Vánoc obzvlášť! Nám nakonec nezbylo, než využít služeb místního taxikáře a zkoumat Gou. Nebylo čeho litovat.
Dvě ženy z naší výpravy měly na pobyt "jen" tři neděle, a tak bylo nutné odpočinek "na základně", vánoční svátky a konec roku proložit cestováním v rámci možností. Viděli jsme nádherné vodopády v Dudhsagaru, dávnými příběhy příběhy opředenou pevnost Cabo de Rama, město Old Goa, kde je pochovaný sv. František Xaverský, vesničku Velim, v jejíž středočeské jmenovkyni jsem vyrostla, hlavní město Panadži (dříve Pandžim), kostely, chrámy, toky řek Zuari, Mandovi... Nakonec vyšel i třídenní výlet do sousední Karnátaky, kde se podařilo objevit chrámový komplex v Bádámí, který nám učaroval mnohem více, než turisty hojně navštěvované Hampi. Neomylně tu ale platí "něco za něco". Úchvatný zážitek je třeba si předem tak trochu protrpět. Pro ty, jimž vadí špína, hluk a totální mumraj to nejspíš nebude. Kdo je však schopen se přes tyto věci přenést, najde místa i lidi, které jej nesmírně obohatí na celý zbytek života.
Buď utečete, nebo se navždy zamilujete
Indie je nám ve většině hlavních médií prezentována jako málem primitivní země, kde se jen znásilňují ženy na každém kroku, zuby tu trhají kleštěmi na ulici a určitě se k tomu všemu nakazíte nějakou strašlivou nemocí... Nevyvracím ani jedno z těchto tvrzení, neboť i s touto skutečností se tu lze jistě setkat. V Goe jsme však našli kousek ráje na zemi, o němž místní obyvatelé rádi hovoří. Evropané, Izraelci, Rusové, Američané, Kanaďané, Australané, a kdoví kdo ještě, si tu rádi podebatí o všem možném, pořídí si třeba levné, ale špičkové a všechny módní trendy splňující dioptrické brýle, nechají si v dentálních klinikách "vyčistit" a levně a kvalitně "opravit" zuby. Nacpou si zavazadla ájurvédickými prostředky a kořením. Péče u lékařů je slušná. My jsme odletěli bez očkování, pouze s homeopatiky a šalvějí na případné střevní potíže (nenutím, jen konstatuji určité rozhodnutí, které se nám vyplatilo). Těm se úplně nevyhne asi nikdo, ale místní kořalka feni, pálená ze šťávy palem, je lékem takřka na všechno.
Možná záleží na tom, s jakým očekáváním sem přicházíte, ostatně jako kamkoliv. My jsme našli barvy, slunce, věčně usměvavé tváře, vůně, skvělou kuchyni, hluk, žebráky, špínu, časté výpadky elektřiny, ale i absolutní ticho a klid, nádhernou přírodu, soužití lidí se zvířaty, tři domácí kočky, spřáteleného psa a pár krav, báječné moře, nekonečnou tvůrčí atmosféru. Výčet pocitů, vjemů by vydal na knížku, neboť tato země jde "přes srdce". Jak říkal letos bohužel zesnulý překladatel, spisovatel a skoro Goánec Viktor Faktor, který tu trávil zimy od roku 1992: "Indie má jedinou chybu: Je vysoce návyková." Za sebe souhlasím, stejně jako s indologem, spisovatelem a malířem Jaromírem Skřivánkem, jehož knížky dodnes zůstaly pro milovníky tohoto koutu světa skutečným pohlazením pro duši. Dotek pradávné historie, řád či smysl v chaosu. Pro mě zmenšený vesmír, který paradoxně může zničit import "západního" systému.
Stačí zkusit a nepochybovat
Čtvrt roku na slunci, kterého se tu nikdo nebojí, uběhlo jako voda. V Góe jsme prožili asi nejkrásnější Vánoce, byť nám to připadalo nemožné. Když po třech nedělích odletěla čistě dámská polovina naší skupiny, přihrála nám "náhoda" nové bydlení. Za stejné peníze jsme najednou obývali dům s kuchyní, dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami, terasou a zahradou. Pračka v kuchyni měla program i na sárí a když "dopracovala", zahrála krátkou melodii...
Luxus v podmínkách naprosto běžného uživatele, byť vyvážen všudypřítomným hlukem blízké centrální křižovatky, školy a skutečně žijícího katolického kostela, nám zpestřoval pohled do palmového háje, ledňáčci, orli, vodní bůvoli, psi, opice (ty někdy i v noci na střeše). Občas něco ze stolu na terase ukradla v nestřeženém okamžiku vrána. Byli jsme účastníky svatby, jiné nám proběhly takřka před očima v katolickém kostele naproti domu, pohřby nevyjímaje, každé ráno jsme zprostředkovaně začínali modlitbou před začátkem vyučování zdejší školy, abychom pak mohli sledovat "pěchování dítek" do autobusu. Každý den přinášel spoustu drobných zážitků a setkání, kterým doma vůbec nevěnujeme pozornost. Mnohdy hovoříme o meditacích. Tady přicházejí tak nějak samy, spíš nečekaně. Ztišení myšlenek je tvůrčím gejzírem, proto sem míří spisovatelé, skladatelé, básníci, malíři. Zrovna v patře nad námi bydlel a tvořil český pop-artový a kubistický malíř Richard Augustin. Jeho veselé krávy (v Indii posvátné a všudypřítomné), a nejen ony, dělají radost domorodcům, Čechům, ale i cestovatelům z celého světa, kteří se zde zrovna "náhodou" potkali na správném místě.
Na mýty hleděti netřeba
Naditá peněženka je další mýtus. Základ tvoří vízum (v současné době 1 050 Kč + foto, bližší informace najdete na stránkách Indické ambasády) a letenka (do Mumbaje se včas – nejlépe v létě - dá zpáteční pořídit i kolem 13 tisíc Kč., letět lze i s mezipřistáním přímo do Dabolimu), další náklady už nejsou nijak závratné, záleží na tom, jak jste nároční a jak dlouhý si naplánujete pobyt. Znovu připomínám: Řešit netřeba ani věk - přilétají sem lidé s kojenci i pohodoví osmdesátníci (ale samozřejmostí by mělo být pojištění). Vycestovat můžete i bez cestovních kanceláří, stejně jako my díky informacím přátel a vlastní poctivé přípravě. Přestože všechno bylo jinak, nemělo to chybu! Prostě Incredible India, jen jí musíte věřit a trefit to správné místo.
A ještě trochu statistiky
Goa, bývalá portugalská kolonie se rozkládá na ploše 3 702 km2 (pro srovnání: Lucembursko 2 586 km2), z nichž je téměř 40 procent zalesněných, má zhruba 1,5 milionu obyvatel, kopce výše Šumavy a zhruba stovku krásných pláží. Některé z nich objevili koncem šedesátých let minulého století hippies, a tím v ní začala do té doby neznámá turistika. Dnes sem přijíždí kolem 350 000 zahraničních a kolem 2 milionů domácích turistů. Mluví se tu konkánsky (asi 61 % obyvatel) a maráthsky (27 %), ale většina obyvatel, včetně dětí (dnes je od první třídy základní školy angličtina vyučovacím jazykem), hovoří slušnou angličtinou. Starší generace navíc umí portugalsky a obliba portugalštiny stoupá i u mladých. Gramotnost je vysoká, zhruba 90 %. Většina obyvatel (kolem 60 %) jsou hinduisté, asi 28 % katolíci (jejich podíl stále klesá, především kvůli hinduistickým a částečně muslimským přistěhovalcům z jiných indických států), a okolo 12 % muslimové.