Jak už jsem minule uvedl, jakékoli přeškolení nebo kurz se pro příslušníky leteckých útvarů konal v Košicích v prostorách Vysoké letecké školy. To mé druhé přeškolení na typ MiG 21-MF končilo závěrečnými zkouškami v pátek, myslím, že to bylo zrovna 13. prosince, bohužel téhož dne, kdy se konal v Plzni na Borech ve „Svazáčku“ naším útvarem každoročně pořádaný letecký ples. Bylo jasné, že dříve, než po oficiálním ukončení přeškolení náčelníkem katedry mě z Košic nikdo neuvolní.
Protože tam ale byli asi čtyři kluci z opraven Kbely, katedra s jejich přispěním oficiálně objednala pro náš „rozvoz“, jak jinak, než opět AN-24ku. O předcházejícím víkendu mi domů volalo několik kolegů od letky, že je škoda, když se plesu nestačím zúčastnit. Povzbuzen předcházejícími úspěchy v podobě letecké přepravy z Košic do Prahy jsem jen tak velkohubým gestem oponoval, že to by neměl být problém, že si to „nějak“ zařídím. Slovo dalo slovo, tehdy Fernet Stock z božkovské likérky ještě nebyl tak v kurzu, a tak padla sázka o flašku rumu, že to prostě nestačím. Smířen se skutečností, že jsem sice udělal chybu a láhev rumu předem prohrál, zajistil jsem si přesto několik věcí. Od úterka jsme už věděli, že pro nás andula přiletí, ale nebyl znám čas.
Telefonicky jsem domluvil s bratrancem Lojzou, který bydlel (dnes už létá spolu s Gagarinem tam nahoře) jen pouhých sto metrů od zmíněného „Svazáčku“, že mi k nim moje žena přinese kompletní slavnostní modrou leteckou uniformu (to jsme tehdy museli) a já rovnou z nádraží, byť se značným, možná několikahodinovým zpožděním, pojedu k nim domů a tam se převleču, protože mé bydliště je na úplně opačném konci města. Vše bylo zajištěno i tak, aby Lojza s manželkou a mojí ženou mohli na plese od začátku být. Měl jsem číslo telefonu na jejich sousedku, která byla o všem informována a po mém zavolání z nádraží měla do místa konání plesu pro Lojzu nebo jeho ženu doběhnout. Situace se ale vyvinula úplně jinak, na tehdejší dobu neskutečně, až zázračně příznivě pro mne.
Z Košic jsme odstartovali v 16.30, ale krátce po startu nám bylo sděleno, že budeme mít mezipřistání v Ostravě-Mošnově, kde budeme přibírat nějaké hodnostáře od „zelených“. Po opětovném startu nám ale borťák (palubní technik) oznámil alespoň pro mne doslova neskutečnou informaci, že ti „zelenáči“ budou vystupovat v Dobřanech, což byl pro vojenskou leteckou dopravku, dodnes nevím, proč, jestli z důvodů utajení, nebo katastrální příslušnosti, krycí název línského letiště. Tam se mělo letět nejdříve, teprve potom se měla andula vracet „domů“ do Kbel, což je logické. Dovedete si asi představit, jak mi to začalo makat v hlavě, kolik kombinací a možností se nabízelo, nakonec vyšla jediná, ta opravdu optimální. Sliboval jsem borťákovi horydoly, když mi zařídí radiovou zprávu na věž k nám na letiště v Líních.
Po dlouhém, pro mne nekonečném přemlouvání se tak stalo. Kapitán předal řídícímu na věži vzkaz s telefonním číslem pro Lojzu. Ten, protože byl ještě doma, sedl už v parádní uniformě do své červené oktávky a v okamžiku našeho přistání v 19,30 čekal u stojánky, fofrem mě hodil k nim domů, já se v letu převlékl a přesně, opravdu přesně v okamžiku, kdy hudba začala hrát zahajovací tuš ve 2o.00, jsem s úžasným pocitem vítězství se svou ženou, s Lojzou a jeho manželkou vstoupil do sálu.
Byl bych prý tu láhev vyhrál i s mnohaminutovým zpožděním, jak mi kluci potom říkali, ale bylo to zřejmě jen gesto, protože byli všichni doslova v šoku. Byl to však úžasný zážitek a pocit být v půl páté v podvečer na košickém letišti a v osm v Plzni vkráčet v gala uniformě do sálu na letecký ples. A to pořád ještě jako četař v další službě, alias „Četař genštábu. “A tu vyhranou flašku jsem stejně hned po příchodu nechal otevřít a dal kolovat. Takže jsem si už jenom mohl tzv. čichnout ke špuntu.
