Má setkání s válečnými letci
FOTO: archiv autorky

Má setkání s válečnými letci

20. 8. 2012

Jeden z našich největších leteckých es 2. světové války František Fajtl by se dožil v těchto dnech 100 let. Měla jsem to štěstí, že jsem se s ním a jeho bojovými druhy několikrát setkala. V našem archivu je možno k letcům v zahraničí najít bohatou dokumentaci. Bylo by ale "nošením dříví do lesa" psát o jejich činnosti a hrdinství. Na to jsou jiní odborníci.

Letecká tematika patří v archivu k nejvyhledávanějším. Byly napsány odborné knihy i drobné monografické brožury, natočeny dokumentární i hrané filmy. I kdyby se však o letcích mluvilo denně, nikdo jim už nevrátí zmařené životy, nesmaže útrapy, které jim po Únoru 1948 uchystala jejich vlast, za kterou nasazovali jako mladí život. 

Asi v polovině 90. let, když se v archivu tzv. střídaly stráže, starší kolegové odcházeli do důchodu a ještě nenastoupili noví, jsem ke své německé válečné dokumentaci dostala na starost ještě dokumentaci západního odboje. Kontaktoval mě zástupce Svazu letců, plukovník V., sám bývalý poválečný letec, propuštěný po roce 1968 z politických důvodů a po listopadu 1989 rehabilitovaný. Plukovník byl navenek ostrý muž, s kterým jsme si zkraje museli dost emotivně ujasnit spolupráci, ale pak jsme si kupodivu padli do noty. Právě on mě jako výraz uznání a dík za pomoc Svazu letců začal s sebou brát na některé akce s veterány.

Vzpomínám na ta setkání ráda, s úsměvem i dojetím. Setkávali se zde naši bývalí, po listopadu rehabilitovaní letci, i jejich kamarádi z ciziny, kteří se za války oženili v Anglii a buď tam rovnou zůstali, nebo se vrátili domů, ale po Únoru rychle emigrovali zpátky a z Británie se případně odstěhovali do dalších států, do USA, Kanady, Švédska, Austrálie, ale i na Nový Zéland nebo do Jihoafrické republiky. V 90. letech byli pánové letci ještě většinou čiperní, především ti ze zahraničí, kteří narozdíl od našich měli za sebou klidný život.

Generál Fajtl, kterému bylo tehdy již přes 80, byl elegantní pán s hustou bílou hřívou a bradkou. Působil bystrým dojmem, ale plukovník mi řekl: A to je po mrtvici. Měla jste ho vidět předtím! Paní Fajtlová, která svého muže vždy doprovázela, byla štíhlá vysoká paní s bílými, rovně zastřiženými vlasy, připomínající profesorku. Generál Peřina, další letecké eso, byl menší a podsaditější, dobrosrdečný. Jeho paní, kterou plukovník jmenoval kamarádsky jako Andulu, byla nápadně ustrojená a doma byla tím generálem nejspíš ona.

Samozřejmě mi ale utkvěli v paměti i další, ne třeba tak slavní. Jeli jsme na akci předávání uren s prstí z hrobů v Anglii do Chrudimi. Plukovník kromě mě vezl autem ještě jednoho bývalého letce, neuvěřitelně vitálního a povídavého pána, který nás bavil celou cestu. Mimo jiné mi ale řekl: Víte, my jsme nemysleli na žádné hrdinství. Byli jsme normální mladí chlapi a podle toho to také vypadalo. Věděli jsme, že tu už zítra nemusíme být, tak jsme si užívali se vším všudy. Holky, zábava, hospůdky a alkohol. Někdy jsme se pořádně opili a zničehonic byl poplach a už jsme museli letět. To byl život.

Snad nejraději ale vzpomínám na pána, veterána z Anglie, který si ke mně přisedl ve zvláštním letadle, kterým jsme cestovali z Kbel na Moravu na odhalení pamětní desky Sergěje Ingra ve Vlkoši. Ten pán patřil k nejstarším a dost špatně se pohyboval. Byl ale plný elánu a plánů do budoucna. V Anglii žil od roku 1938 a nikdy se už nevrátil domů. Čeština mu narozdíl od ostatních už dělala trochu potíže, proto byl rád, že si se mnou může popovídat anglicky. Vyprávěl mi, že získal velké jmění na burze. Má příbuzné na severní Moravě a ti si od toho dost slibují. On se ale seznámil s Ivuškou, o 30 let mladší paní, kterou si chce vzít. Rodina je samozřejmě proti, ale on to udělá. Spolu jsme se domluvili, že až poletí příště do Prahy a odtud do Ostravy, přijdu ho v Praze na letiště pozdravit. To jsem opravdu udělala, ale pán nepřiletěl. Za několik dní mi poslal dopis, že místo cesty musel narychlo do nemocnice. Zakrátko nato zemřel, svou Ivušku už si nestačil vzít.

Plukovník mi daroval kompletní jmenný seznam našich příslušníků letectva. Jak šly roky, musela jsem si k dalším a dalším připisovat datum úmrtí. Čas byl neúprosný. Při svých cestách do Londýna jsem nikdy neopomněla zajet do blízkého Brookwoodu, kde je i československá sekce válečného hřbitova. Zde odpočívá většina těch, kteří zahynuli v Británii a mohli být pohřbeni. Vedle je ale i novodobý hřbitov bývalých československých letců, kteří žili v exilu a přáli si být pochováni vedle svých kamarádů.
 
Nevím, zda z leteckých veteránů dnes ještě někdo žije. Nevím dokonce ani, zda ještě vůbec žije "můj" plukovník, který mi umožnil ta krásná setkání, navzdory tomu, že se ho jednou paní "Andula" Peřinová, které smysl mé přítomnosti mezi veterány snad trochu i právem unikal, zeptala, "proč tu ženskou s sebou pořád tahá". Ještě, že mě s sebou tahal!

 

Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.

1939-1947 2. světová válka historie Příběhy naší republiky vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 6 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?