Vím, známější je Varadero, my však dojeli na atlantické pobřeží na překrásnou pláž Santa Lucia, kde lze šnorchlovat u největšího korálového útesu na světě. Tak pojeďte s námi. Do autobusu jsme se vešli bez problémů a včetně dvou průvodců nás bylo třicet sedm. Od Karibiku jedeme natěšeni na další destinaci u pobřeží Atlantiku.
Cesta trvala dva dny, protože jsme na ní zastavili v jednom z nejstarších měst na Kubě, v Trinidadu. Přímo dýchalo starobylostí, vždyť bylo založeno v roce 1513 a krátce na to se stalo odrazovým můstkem pro Cortézovy výboje do Mexika. Prosperita města a jeho obyvatel byla na vrcholu v 18. století, kdy začal rozvoj cukrovarnického průmyslu a město se stalo jedním z nejbohatších na Kubě. Bohužel jsme se tam zdrželi pouhé tři hodiny a viděli jen to nejzajímavější a víceméně z okna autobusu.
Chvíli jsme poseděli na náměstí a pak pokračovali do města Florida, kde nás čekal nocleh. V jarní krajině se blížil konec období sucha a stromy a keře nádherně kvetly. Porosty trávy však ještě neobrazily a pastviny hýřily nahnědlou barvou. Trochu zeleně jim dodávaly palmičky, které se z navátých semen uchytily. Pastviny byly jimi přímo posety, protože pro dobytek byly příliš tvrdé, a tak čekaly na dobu, kdy přijde majitel a vyseká je, aby nebránily růstu trávy. Raritou ovšem bylo, že ohrazení pastvin bylo provedeno kůly, které pocházely z vedlejšího lesa a některé vzhledem k ideálním podmínkám pustily kořínky a začaly růst. Kravám, které se popásaly na uschlé trávě, bylo možno počítat žebra a smutně se poohlížely na vedlejší pole, kde rostla třímetrová cukrová třtina. Porost byl tak vysoký, že nás zaujal a zastavili jsme u třtinového pole už po druhé. Z její hmoty lze vyrobit až dvacet procent vonícího cukru. Ano, třtinový cukr voní. Kupte si někdy půlkilo na ochutnání a dáte mně za pravdu.
Vyrobit ze třtiny cukr není jen tak. Sklizená třtina musí být do 24 hodin zpracována, jinak se zkazí. A tak je sklizeň doslova závodem s časem, aby nic nepřišlo zkrátka. Teď si vzpomínám, že když jsem byl na Kubě podruhé, prodávali na ulici ve městě Pinar del Rio čistou šťávu z cukrové třtiny, kterou před vašima očima rozdrtili, slisovali a vylisovanou šťávu vám ve skleničce servírovali. Protože nechyběly kousky ledu, byla to osvěžující sladká voda a prodavač přidal ještě kytici květů z právě kvetoucího stromu.
Pokud se podíváte do mapky v přiložených fotografiích, snadno si ozřejmíte naši cestu. Bude snadné najít město Florida, ve kterém je velký cukrovar a které nás hostilo jednu noc při cestě na Santa Lucii. No a přidám jednu příhodu, typickou pro moji zvídavost, pokud se přírody týče. S kamarádem jsme z hotelu vyklouzli, jen co to bylo možné, a vydali se na okraj města, kde jsme usoudili podle náznaků, že jsme v zahrádkářské kolonii. To proto, že kousky půdy byly "oploceny" změtí drátů, špagátů a kolíků a uvnitř "hájemství" bylo vidět rajčata, papriky, mrkev, melouny, dýně a jinou zeleninu. Na jednom "oplocení" visel k zemi šlahoun uschlé rostliny a na něm spousta velkých, trnitých, zahnědlých lusků. V očích se mně zajiskřilo. To budou semínka jako dělaná pro moje budoucí pěstování ve skleníčku doma. A oběma rukama jsem začal lusky trhat. Podařilo se utrhnout pouze do každé ruky jeden. Tělem mně proběhla ostrá bolest a ruce byly okamžitě jako v jednom ohni. Na trnech lusků byl zřejmě nějaký jed, který tento malér způsobil. Svědění rukou bylo natolik nesnesitelné, že jsme se okamžitě vrátili do hotelu a já setrval s rukama pod studenou vodou nejméně půl hodiny. Do večera svědění vydrželo a pak se postupně ztratilo, a tak jsme příští den ráno v pohodě vystartovali na cestu k Santa Lucii. Ředitel kempu, kde jsme se měli ubytovat, si vzal na pomoc partu muzikantů, ti neváhali a spustili Quantanameru, několik Kubánců z personálu vyzvalo naše slečny a paní k tanci a první kroky na Santa Lucii byly v rytmu cha-cha.
Zanedlouho jsme byli ubytováni v pokojích pro dva s jednoduchým zařízením a ledničkou, ve které byla možnost se samoobsloužit minerálkou, rumem nebo smlsnout na sušenkách a sušeném ovoci. Když jsme po prvé vyšli směrem k pláži, údajně dlouhé 13 km, čekalo nás veliké překvapení. Na větvích stromů visely na provázcích veliké škeble, které při bližším ohledání byly totožné s tou, kterou jsem vyměnil za trenýrky na pláži u Cienfuegos. Visely jich tu za hlavu desítky a někteří turisté již pracovali na jejich úpravě. Jak jsme zjistili, postup byl následující. Bylo nutno vstoupit z pláže do moře, nohama vyhmátnout škebli, což byla snadné vzhledem k tomu, že jich tam bylo nepočítaně, vyndat ji z vody, povytáhnout z otvoru jakousi hlavičku a uvázat ji na provázek a pak provázek uvázat na strom. Ze škeble za pár hodin díky hmotnosti se živá část vytáhla natolik, že ji bylo možno uřezat a začít s čištěním. A měl jsem po prvenství, naše skupina jich nakonec určitě odvážela nejméně stovku, protože jsme se tu zdrželi několik dní.
Já si ovšem užíval jinak. Za střediskem byla jakási polodžungle, na okraji rostly divoce banány a to víte, že jsem ochutnal. Nic moc. Když jsem se odvážil pár kroků dovnitř, zjistil jsem, že tam v ohradě chovají prasata a krmí je zbytky z restaurace, která sloužila návštěvníkům střediska. Nijak mě to nepřekvapilo, protože cestou z Trinidadu jsme se s autobusem vyhýbali spoustě volně žijících prasat, která se po vesnicích pohybovala jen tak bez dozoru. Protože krmení bylo zřejmě problematické, dožívala se dlouhého věku, prý až pět, šest let, než dorostla a jejich vzrůst dosáhl porážkové hmotnosti. Vepřovou jsem si dal v restauraci jenom jednou, přestože jsem měl ještě všech dvaatřicet svých zubů. Tvrdost kotlety byla málem nad moje síly. Utrhl jsem ještě pár nažloutlých banánů, které byly poloviční něž ty, které jsme před vánocemi vystáli ve frontě doma, a vydal se k obědu. Odpoledne jsme vyrazili na výlet lodí na malý ostrov.
Vydrželi jsme tam až do večera a moře i jeho okolí bylo natolik fascinující, že mnozí zapomněli hlídat čas, po který se pohybovali s holým tělem na slunci. Později nám vysvětlili, že opalovat se je možno jen krátkou dobu a s přestávkami a použitím opalovacího krému, jinak že dojde k popáleninám. Bylo to ovšem už nošení dříví do lesa. Kolega Mirek byl tak zaujat lovením krabů a škeblí, že pochopil nebezpečí, až když jej začala záda pálit. To ovšem bylo už pozdě a další tři dny úpěl a připadal si jako had, který svléká kůži. .
Někteří využili nabídky a udělali si projížďku na koni podél pobřeží. Ostatní se věnovali šnorchlování a potulování po okolí. Ještě jsem vám neřekl, že Santa Lucia a její okolí je světově proslulé středisko potápění a šnorchlování. Zasloužil se o to 14 kilometrů dlouhý, tenkrát ještě neporušený korálový útes s průzračně čistou vodou, barevnou mořskou faunou a potopenými vraky lodí. Co do velikosti jej na světě překonal pouze Velký bariérový útes v Austrálii.
A s večerem se rozlila po pobřeží i krajině okolo oranž a bylo třeba nasednout na člun a nechat se zavézt k večeři. A kdy že je ta očekávaná událost? Až zítra večer, takže dnes se dobře vyspat pod pouhým prostěradlem a se spoustou zážitků v hlavě. Santa Lucia překvapila, okouzlila a nelze na ni zapomenout. Zakousla se do paměti jako ty nejvýznamnější události života a nepohnete s ní, ať děláte co děláte. To mně můžete věřit a možná že i mnohý z vás už chodí s takovým zážitkem v hlavě.