„My čekali jsme jaro,
a zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu
nepoznal nikdo z nás.“
Kdo by neznal dojemnou píseň skupiny Fešáci. Teda, já ji znám a broukám si ji, když se dívám právě teď z okna. Netvrdím, že jsem nepoznal tak strašlivou zimu, ale to, že jsme už čekali jaro, na tom se snad shodneme. Kdo z vážených čtenářů také už vyhlížel slunce a teplo, nepohrdne snad alespoň virtuálním zahřátím v zemi, kde sníh a mráz vůbec neznají. Ne, že bych ze zeměpisu propadal. Vím, že Čomoluongma je totéž co Mount Everest, tedy nejvyšší hora světa. Vím, kde leží Mrtvé moře i Zátoka sviní (obojí jsem naštěstí viděl na vlastní oči).
Ale zpět k původní myšlence. Tedy, ne že bych ze zeměpisu propadal. Ale pod pojmem Zanzibar jsem si vždy vybavil nějaký docela slušný bar, o němž se zmiňoval herec Oldřich Nový v jednom ze svých filmů, když říkával, že odjíždí na Zanzibar a pak se šel unavit koňakem do některého z podniků, které svou atmosférou dotvářely ráz První republiky.
„Jedeme na Zanzibar,“ oznámila nedávno manželka a já si řekl, jestli mám v peněžence dost na to, abychom si dali víno, případně snad dokonce sklenku dobré skotské whisky, případně stejně dobré irské whiskey. Až posléze mi došlo, že jde do tuhého a s pár stokorunami v kapse se na tento bar zvaný Zanzibar nedostaneme.
Takže přátelé, Zanzibar existuje, Oldřich Nový si ho nevymyslel. Je to ostrov východně od africké Tanzanie. Je to země, kde lidé milují barvy a dávají to znát. Ubytovali jsme se v rybářské vesničce a mohli pozorovat život zdejších lidí. Muži vyplouvali brzy ráno na lov ryb. Ženy, pokud byl odliv, vyrazily na své plantáže mořských řas. Ty plantáže se skrývaly na mořském dně v zátoce, kde jsme se my, turisté, koupali. Vůbec jsme netušili, že plaveme nad lány polí, které v době odlivu místní ženy obhospodařují. Až když přišel odliv, zjistili jsme, že jucháme nad jejich živností. Jako kdyby někdo přijel na český venkov a plul nad lány řepky olejné. „Jednou za čas připluje obrovská loď z Číny, my k ní dovezeme všechny řasy a loď zase odpluje,“ vysvětluje celý tento byznys jedna z žen, které takto vyrazily na sklizeň.
Takže muži jsou na lovu ryb. Ženy se starají o vodní řasu. Děti si hrají na pláži. Kluci kopou do mičudy. Holky posedávají na břehu a trošku se předvádějí. Pokud ovšem nemusí prát prádlo nebo roztloukat kameny (tuto činnost jsem nepochopil) či nosit pitnou vodu z jediného zdroje, který je pořádný kus cesty za vesnicí. A do toho všeho Masajové, omotaní do čehosi výrazně červené barvy. To cosi připomíná deku známou u nás jako larisa. Asi jsou to šaty a peřina zároveň. A to jsem popsal jednu jedinou, malou, rybářskou vesničku.
Bar jménem Zanzibar je však ještě barevnější. Tak třeba někdy příště, pokud ctěný čtenář bude chtít…
Petr Žižka
