Začíná nám druhý den pobytu v Římě.
Včera večer má občasná nespavost neměla šanci. Padla jsem do postele a probudila se až ráno.
Jsme ubytováni v českém poutním domě Velehrad. Slyšeli jste už o něm? Má docela zajímavou historii, tentokrát se v krátkosti s vámi o ni podělím.
Ubytovna je určena pro poutníky do Říma. Náš zájezd dostal výjimku, měli jsme dobrá doporučení.
Duchovní centrum Velehrad založil kardinál Beran po té, co mu v roce 1965 tehdejší vláda povolila vycestovat do Říma pod podmínkou, že se nevrátí zpět. Kardinál Beran pak dostal možnost zakoupit tři staré domy v centru Říma a věnoval je tomuto účelu. Domy jsou zrekonstruované, bydlení je pohodlné. Je zde i možnost plné či polopenze, my máme zajištěny pouze snídaně. Jak taky jinak, pokaždé máme bohatý program na celý den
Dnes to nebude jinak.
V plánu je Bazilika sv. Pavla za hradbami, Colloseum, Forum Romanum, Památník Viktora Emanuela II. a je toho ještě víc.
Jako první jedeme do baziliky. Je samozřejmě nádherná, jedinečná i přes podobnou architekturu, jako mají všechny staré římské památky.
Protože jsme zde tak brzy dopoledne, je tu opravdu velmi málo návštěvníků. Vnitřní prostor tím neztrácí svou hloubku i výšku, je to působivější a krásnější než včera ve Svatopetrském chrámu. Když jsem vstoupila, neubránila jsem se povzdechu z úžasu.
Můžeme si v pohodě a bez tlačenice prohlížet sochy, obrazy, kupoli.
Zaujalo mne vyobrazení všech dosud zvolených papežů. Všichni mají svůj portrét umístěný na obvodních zdech. Když jsem zde byla tehdy v mládí poprvé, byla připravena pro portréty budoucích papežů pouze dvě místa. Je prý pověra, že až budou všechna místa zaplněna, nastane konec světa. S uspokojením jsem tentokrát zjistila, že se další místa našla, je jich tam nachystáno ještě dost. Ani jsem je všechny nespočítala. Konec světa se tedy ještě odkládá.
V Colloseu jsme z výšky pohlíželi dolů do arény. Viděli jsme, kudy vcházeli gladiátoři, Bránu Vítězů i Poražených. Živě jsem si představovala zápasy gladiátorů, až jsem se najednou narazila. Jakže se jmenoval ten jeden, ten slavný, co vyvolal povstání? No ten, přece ten… ….
Paměť se urputně brání. Ptám se okolo, marnou snahou vzpomenout si se všichni mračíme. Nezabral nikdo.
Pak přijde další účastnice zájezdu, a zcela samozřejmě a bez zaváhání vyrazí „Spartakus!“
Jasně, Spartakus! Jak jsem si jen mohla nevzpomenout? Vždyť jsem o něm tolik četla, znám jeho životopis, jak se z něho stal gladiátor i jak zemřel! A teď okno jak prosklená zeď.
Ale jdeme dál.
Působivý památník Viktora Emanuela II, sjednotitele Itálie.
Pahorek Palatin, ke kterému se váže pověst, že zde Romulus a Rémus založili Řím. Je zde vystavena i kopie slavné sochy, jak vlčice kojí oba chlapce. Na Palatinu začali staří Římané stavět první paláce. Víte, proč se palácům říká palác? No ano, dostaly jméno právě podle pahorku Palatin.
Po Foru Romanum jsme procházeli delší čas. Samo o sobě by dokázalo zabrat celý den.
Mám z jeho prohlídky uchovány i dvě perličky.
Tak za prvé jsme v římských zahradách viděli stromy obsypané mandarinkami. Pro nás Středoevropany úžasný zážitek, zralé sytě oranžové plody na stromě. Foukal nám toho dne prudký vítr (občas jsem měla strach, že mi při focení vyfoukne mobil z ruky), a tak i tady pod stromy ležely mandarinky čerstvě popadané. Nedalo mi to, jednu jsem zvedla, oloupala a kousla. Jednou, víc se nedalo. Fuj, to bylo kyselé! Jsou to plané, neroubované stromy. Na kráse a estetickém vzhledu jim ale ta planost neubrala.
S uspokojením jsem si všimla, že jsem z našeho zájezdu nebyla jediná, která neodolala a ochutnala.
Druhá perlička se týká místní zvířeny.
Poletovalo tam spousta hrdliček, holubů a racků. Měla jsem hlad, a tak jsem si vytáhla malou svačinku. Upadl mi drobek, přiskočil holub a sezobl ho. Okamžitě se odněkud zjevili i dva další a koumali, co to ten první měl. Kousek rohlíku jsem tedy rozdělila na tři dílky a hodila každému z nich. Pak jsem poodešla za svou skupinou.
Náhle se za mými zády ozval hlasitý smích.
Dva holubi poctivě popadli svůj příděl, tomu třetímu se jeho kousek nelíbil. Asi si myslel, že soused dostal něco lepšího, a tak se mu ho pokusil ukrást. Jejich boj o žvanec přilákal racky. Nakonec to dopadlo tak, že se utvořil kruh, na jeho obvodu stáli naštvaní hladoví holubi a uprostřed poskakovalo pár racků. Ti si spokojeně zobali, a ještě se holubům chechtavě vysmívali. No, to se stává. Kdo chce moc, nakonec taky nemusí mít nic. A když se dva perou, racek se jim vysměje.
Večer jsme si s několika dalšími zašli na večeři do jedné z mnoha Pizzerií. Čtyři jsme si objednali pizzu a sklenku vína, pátá měla chuť jen na kafe. My byli se svou objednávkou spokojeni, pizzy byly veliké a dobré, víno bylo přímo mňam mňam. Ale zasmáli jsme se té naší páté kolegyni. Dostala šálek a hledala kafe. V hrnku bylo cosi na dně, vypadalo to jako kafe a vonělo to jako kafe. Ale bylo toho tak málo, že se to jen rozlévalo po stěnách, do pusy by to snad ani nedoteklo. Takže já už vím, že pokud si chci v Itálii objednat kávu, musím říct kafe Americano. Servírka úžas naší kolegyně pochopila a smála se s námi. Přinesla další šálek a pak účtovala jen jeden.
Večer na pokoji jsme si pak se svou spolubydlící dlouho povídaly. Pořád jsme měly o čem. Až nás najednou vzpamatoval pohled na hodiny. Půl jedné a ráno nás čeká další náročný den.
Takže raději dobrou noc.
