Tři dny v Havaně uběhly jako skleničky s kubánským rumem a my stáli před hotelem Nacional s batohy u nohou, celí natěšení, co bude dál. Bylo, nebylo, jak to kdo viděl. Já to viděl růžovýma očima a vidím to dodnes. Nádherná příroda. Nahlédněte se mnou do mapy, abychom věděli, kde se budeme pohybovat, a předem prozradím, že se budu snažit seznámit vás se zážitky, které jsou nezapomenutelné.
Tak není až tak podrobná, ale odhalí nám, že jakousi páteří Kuby je silnice, která se vine z Havany až do Guantánáma. A právě po ní jsme vyjeli směrem na Santa Claru do města Cienfuegos (Sto ohňú), vzdáleného kolem 250 km od Havany.
Klimatizovaný autobus skýtal veškeré pohodlí, které bylo narušováno pouze bídným stavem silnice, po které jsme jeli. Hned za Havanou nás zastavila policejní hlídka a kupodivu prohodila jen pár slov s řidičem a nic se nedělo. Příčinu jsme zjistili až po chvíli. Na silnici přistávalo práškovací letadlo a Jožina z bažin nebylo vidět. Musili jsme počkat pár minut, než letadlo naplnili hnojivem, a když odletělo, pokračovali jsme i my.
Výhled z autobusu do krajiny skýtal mnoho zajímavostí z kubánské přírody. Královnou je zde palma královská, kterou lze vidět vždy a všudy a její kokosy jsme později ochutnali. Po pár kilometrech jsme se dostali do kouřové clony, která vznikla při vypalování trnitých křovin, kterým Kubánci zúrodňují půdu. Na pokyn průvodkyně jsme zastavili u pole cukrové třtiny, šofér vystoupil a nařezal svazek výhonků třtiny, které nám rozdal a my je žvýkali a ucucávali sladkou šťávu tak, jak je na Kubě rozšířeným zvykem.
Blížilo se poledne i vyhledávané turistické středisko, doslova past na turisty, Boca de Guama. A na parkovišti jsme zastavili v pravé poledne. Hotel, obchody, krámky, občerstvení a prodavač kokosů. Za tři pesa nám jej i otevřel, abychom mohli ochutnat "mléko" i dužinu. Skvělé. A hlavní atrakce?
No, samozřejmě jsme u farmy pobyli víc než půlhodinu a prohlédli si život šesti druhů krokodýlů od těch právě narozených až po ty obry, na které jsme hleděli jen z povzdálí. Doplnili jsme tekutiny a nasedli na pramici, která nás zavezla po Canalu de la Laguna do jezera Laguna de Tesoro.
Tady byla vybudována vesnice původních obyvatel Kuby, Tainů, rozkládající se na mnoha ostrůvcích. Tento pohled se nám ukázal při vjezdu do vesnice.
Restaurace nás přivítala kolem jedné odpoledne a výběr jídel byl pestrý a formou samoobsluhy. I já si myslel, že si k hranolkům přikládám kuřecí maso, nevšimli jsme si ovšem nápisu drobným písmem, vyvedeného u mísy: Carne de cocodrilo. Chutnalo to dobře a trochu jinou chuť jsem přičítal jinému druhu krmiv na Kubě. Z omylu mne vyvedl Kubánec, který se k nám nachomejtl a dal se s námi do řeči. Před rokem se vrátil od nás z Přerova, kde pracoval několik let a mluvil slušně česky. No, vida. Už druhý Kubánec, který umí česky.
Ve skupinkách jsme chodili po vesničce, průvodkyně nás seznamovaly s historií Tainů i okolnostmi jejich vymření, občas jsme zalovili v kapse pro nějaké to peso a koupili nějaký ten suvenýr. U žen měly kabelky z krokodýlí kůže prim. No a přeprava po kanálu zpět k autobusu a odjezd do Cienfuegos a hotelu Pasacaballo.
Za chvíli víme, kde máme pokoj, a černouškové, určitě mladší patnácti let, nám odnášejí zavazadla do výtahu. Nutno sáhnout do kapsy. Tuzér je neodmyslitelnou součástí mzdy dodnes.
Večeři poněkud ruší úporné vedro a osvětlení ze zářivek, které jsou na terase, kam oko dohlédne. A tam někde ve tmě šumí vlny Karibiku, které nás zítra přijmou mezi sebe.