Konečně nastal den D. Sedím ve vlaku a sleduji krajinu okolo. Jsem v poklidu, včerejší cestovní horečka ustoupila.
Na nádraží v Českých Budějovicích vystupuji o dvě hodiny dříve, než je plánovaný odjezd. Asi to znáte - dáte si časovou rezervu, protože co kdyby ten vlak měl zpoždění - a on jako naschvál přijede naprosto přesně.
Nevadí. Napřed jsem si uvědoměle našla a prohlédla místo očekávaného příjezdu autobusu, a pak jsem zamířila do blízkého nákupního centra. V pohodě jsem se najedla a dala si kafe.
Když jsem se pak vydala směrem k nástupnímu místu, všimla jsem si před sebou dvou žen. Šly taky mým směrem a každá za sebou táhla kufr na kolečkách. Samo o sobě to nebylo nic divného. Autobus mne měl vyzvednout na zastávce MHD, takže lidé s kufry se tam dali očekávat, ale tak nějak...
"Dobrý den," pozdravila jsem vychovaně, "jedete taky do Říma?"
Přikývly. Uf, už nejsem sama.
Zájezdový autobus pro nás přijel přesně v udanou dobu. Je 20 hodin a pár minut, jedeme směr Řím.
Sedím sama, vedle mne je prázdno. Kolem mne si mezi sebou povídají cizí lidé.
Představuje se nám paní průvodkyně Květa Tůmová, opakuje nám program zájezdu, nakonec pouští film Prázdniny v Římě. Už je to moc dávno, co jsem ho viděla, takže se pohodlně usazuji a sleduji děj. Je noc, z okna vidím hvězdy na čistém nebi. Drncání autobusu, ticho a teplo mne nakonec ukolíbalo do spánku.
Ráno jsme už v Itálii. Probudila jsem se celá pokrčená, a když jsem se srovnávala, zahlédla jsem oknem žlutý školní autobus. Metelil si to polní cestou, před ním v dálce nějaký statek obklopený stromy, všude okolo slunce, pole a vinice. Takový optimistický obrázek, přímo jsem viděla jedno, dvě děti, čekající u brány nebo pod nějakým stromem, až je žluťásek vyzvedne a odpoledne zase přiveze domů.
Naše první zastávka se konala ve starobylém městečku Orvieto. Nebudu vám vyprávět jeho historii. Chci se s vámi tady podělit o své dojmy a zážitky, na popisování žádných historických událostí nemám za prvé kvalifikaci, a za druhé jsou odborně popsány v turistických průvodcích, nebo třeba na Wikipedii.
Městečko je vystavěné na skalisku, dole je osídlení z moderní doby.
Vyjížděli jsme k němu pozemní lanovkou. Nahoře nás pak paní Tůmová vedla úzkými uličkami až k Dómu P. Marie. Průčelí má velmi působivé, z boku trochu jako "zebra". Fakt, nesmějte se. Pěkně pruhovaný. Opravdu pěkně, to se neposmívám.
Vraceli jsme se zpět úzkými křivolakými uličkami a obdivovali umění a trpělivosti řidičů. Taky jsme se samozřejmě zastavovali u výloh a zboží vyloženého na chodnících před krámky. Poprvé v životě jsem viděla (a taky si na ně tajně sáhla) lanýže. Byly úplně normálně vyložené v košíku před krámkem. Já si myslela, že jsou to kameny, takové valounky. Ale prý ne.
A ještě něco mne i ostatní překvapilo. Italové si vysévají a pěstují pampelišky. Normálně semínka prodávají v sáčcích, mezi ostatními pytlíky se semeny různé zeleniny.
Umím z pampeliškových lístků salát, dobrý, a ještě navíc zdravý. Pokud si ho chce někdo taky zkusit, napíšu recept do rubriky zahrada. Ale až později, teď se zase vrátím do Itálie.
Z Orvieta jsme jeli už přímo do Říma. Ubytovali se a vydali do Vatikánu. Bylo znát, že je ještě poměrně časná roční doba, lidí na náměstí byl dost, ale nebyly to davy. Zařadili jsme se do řady turistů, chtivých navštívit Baziliku sv. Petra. Fronta byla snad několik set metrů dlouhá, ale naštěstí to rychle postupovalo.
Bohužel, jako všude ve světě, i ve Vatikánu musí dávat pozor na teroristy. Před vstupem do Baziliky museli všichni projít bránou a zavazadla odložit na pojízdný pás. Řada před námi se zadrhla, ale naše paní Tůmová byla v pozoru. Frontu obešla, a zjistila, že jednu bránu blokuje velká skupina dětí. Ostatní skupiny trpělivě čekaly, až děti projdou, a vůbec si nevšímali druhé brány. Šup - a byli jsme první. Teprve pak se ostatní vzpamatovali a řadili se za námi.
Co psát o Svatopetrské bazilice? Že je nádherná? To se přece všeobecně ví, a kdo to neví, viz výše. I uvnitř ale bylo znát, že hlavní turistická sezóna ještě nezačala. Nebyla přeplněná, mohli jsme se volně procházet, prohlížet sochy, obrazy, oltáře. Středem chrámu na podlaze je zábradlím chráněné měřítko (jak jinak to nazvat?), na kterém je znázorněná délka vybraných chrámů na celém světě. Mne i ostatní překvapilo, jak krátká je Westminsterská katedrála, a naopak, že Katedrála sv. Víta v Praze patří k nejdelším na světě.
Pak jsme zamířili na Piazza Navona. Náměstí je proslulé kostelem sv. Anežky, a hlavně třemi fontánami, z nichž je největší, nejznámější a nejhezčí Fontána čtyř řek.
Šla jsem v houfu ostatních po rovné a široké ulici, prohlížela jsem si okolí, a vědoma si svého nesmyslu pro orientaci a tendence se ztrácet, jsem si neustále hlídala žlutou čepici paní Tůmové.
Náhle jsem se zarazila. Ta dáma vedle, ta k nám přece nepatří. A celá skupina mluví cizím jazykem.
Kde to jsem? Kde jsou mí lidé? Mně se to opravdu podařilo hned první den? Ztratit se na rovné a přehledné ulici? Začala jsem se rozhlížet a naštěstí dřív, než jsem stačila propadnout panice, jsem zahlédla něco žlutého mizet za rohem v boční uličce.
Nevěřili byste, jak si mé unavené nohy dokázaly poručit a zrychlily krok.
Doběhla jsem je snad v tom okamžiku, ve kterém jsem je spatřila. No, možná o nějakou setinku vteřiny později.
Z náměstí jsme pak už zamířili na ubytovnu.
Byl to náročný den :-)
matyldinopovidani.cz
