Stačí mít problémy s chůzí či rovnováhou a být odkázán na přesuny metrem. Sjíždění do něj na eskalátoru se mění ve chvilky hrůzy. Ovšem pokud má člověk s úplně stejnými problémy u domu zastávku nízkopodlažní tramvaje a ve většině míst, kam potřebuje jezdit, jsou bezbariérové vstupy, žije si v pohodě.
Světová zdravotnická organizace vytvořila ve více než třiceti městech v různých zemích světa diskusní skupiny složené z lidí vyššího věku. Na základě jejich zkušeností a návrhů vypracovala přehled klíčových prvků, které jsou důležité pro to, aby se lidem vyššího věku ve městech dobře žilo. Zapojeni jsou do něj samozřejmě architekti, poskytovatelé sociálních služeb, obchodníci, zkrátka lidé, kteří si uvědomují, že každý bude jednou starý a to, co mu dnes nevadí, pro něj může být výraznou životní komplikací.
Autoři zprávy uvádějí: „Více seniorů žije ve městech než na venkově. Podíl starší populace v rozvinutých zemích nyní odpovídá přibližně osmdesáti procentům podílu mladší věkové skupiny a poroste. V rozvojových zemích velikost seniorské populace žijící ve městech vzroste šestnáctkrát z padesáti šesti milionů zaznamenaných koncem devadesátých let na více než devět set milionů v roce 2050. V této době budou senioři tvořit čtvrtinu celkové městské populace méně rozvinutých zemí.“ Zkrátka, ať žijeme v Česku, ve Francii, v Indii nebo v Brazílii, je pravděpodobné, že stáří prožijeme ve městě nikoli v přímořském letovisku nebo v horách, jak bychom si mnozí představovali.
Příliš rychlé semafory
Do projektu, jehož cílem je vytvářet postupně podmínky reagující na to, že starých obyvatel měst bude přibývat, je například zapojen Londýn, Istanbul, Rio de Janeiro, Dillí, Šanghaj a další velké metropole. Jejich vedení si velmi dobře uvědomuje, že v těchto mraveništích, kde je život hektický, se stárnutí obyvatel může ukázat být velkým problémem. Doposud totiž tato velká města vznikala, protože to nich přicházeli mladí, draví lidé toužící po kariéře, zábavě, rychlém způsobu života. Podle toho ta města vypadají. Jenže ti mladí draví lidé stárnou.
A tak se nyní v těch městech scházejí architekti, projektanti, developeři, poskytovatelé sociálních služeb se skupinami dříve narozených a společně diskutují o tom, jak by město budoucnosti, v němž bude hodně lidí vyššího věku, mělo vypadat.
Mnohdy jde o jednoduchá a levná opatření. Mnoho lidí například navrhovalo umístění více laviček. Zkrátka, aby ve městech přibylo míst, kde si člověk může jen tak mezi chůzí na chvíli sednout. Zdánlivě jde o banalitu, ale všimněme si, jak jsou v centrech velkých měst lavičky vzácné. Lidé také zmiňovali velmi rychlé intervaly, ve kterých přeskakují barvy na semaforech. Zná to snad každý i u nás. Člověk vejde na přechod na zelenou, okamžik, šup a je tam červená. Jenže stará paní o holi je teprve v první polovině přechodu, nemůže přes něj běžet svižně jako ti mladí okolo ní. Takže začne panikařit, obyčejná cesta do obchodu je pro ni stresem. Možná, že až bude ve městech starších lidí většina, právě to bude jedna ze změn. Chůze přes přechod se zase stane chůzí, ne sprintem jako nyní. Uvidíme, každopádně příliš rychlé semafory jsou jednou z věcí, které lidé zmiňovali často, ať už žijí v Rusku či v Americe.
Seniorům z Ženevy vadí cyklostezky
Například v Ženevě se vzdemula seniorská vlna odporu proti stále dalším budovaným cyklostezkám. I to známe od nás. Cyklostezek přibývá, často na úkor toho, že se chodníky zúžují a na jejich údržbu nejsou peníze. Radní přátelští k seniorům raději než do cyklostezek investují do toho, aby chodníky byly z kvalitních neklouzavých materiálů, aby měly rovný povrch, aby byly bezpečné.
Projekt Světové zdravotnické organizace je rozsáhlý a složitý. Samozřejmě, že každé město vypadá jinak, v každém si mohou dovolit jiné změny. Ale podstatné je, že se na toto téma mluví. Že si zodpovědní lidé uvědomují, že celosvětové stárnutí populace svět změní. Jak, to je jen na nás, kteří ještě jsme schopni život kolem sebe ovlivňovat.
