Sešla jsem se s Romanem :-)
Vím, že jsem slíbila svatosvatě, že o tomhle nic nenapíšu, ale to nejde. To musíte vědět, co mi ten pacholek proved. Jeho povídky a zážitky ze seznamky jsou "boží", takže po jejich objevení a přečtení na ÍČKU jsem patřičně reagovala, "hvězdičkovala" a hltala jednu za druhou. V diskuzi jsem nedoplňovala svoje zkušenosti, ale pro můj naturel jsem ho oslovovala „Jsi, nebo jste božíííí“ „Romčo, miluju vás, nebo tě “ a takové plky na úrovni (když jsem na to přišla, jak – okamžitě jsem ho zařadila mezi přátele – těch není nikdy dost). Dlouho mu to trvalo, než si té praštěné baby všimnul a odpověděl, ale protože už tady byl zajetej, tak poslal pár vzkazů, jenže já nereagovala, protože vzkazník do té doby neprohlížela. Až jednou po několika týdnech jsem objevila nepoznané, a tak abych to napravila (jako že neodpovídám), vysypala jsem mu tam mejlovou adresu, číslo telefonu a čekala, kdy se ozve. Taky mu to trvalo asi měsíc. No ale to potom, to stojí za to, abych se s vámi podělila (promiň, Romčo, kaju se, ale psí oči se tady nedají vrazit, nebo dají, ale nevím, jak ).
Seděla jsem si tak u kávičky v KFC na Andělu, pozoruju cvrkot a přemejšlím nad hovadinama, když mi zazvonil telefon – neznámé číslo. Když jsem se ohlásila, ozvalo se „mluvím s paní Zdenou Proboštovou?“ Jistě, a už jsem přemýšlela, co bude hlas nabízet a jak mu vtipně odpovím (to dělávám, proto mi už ani nevolají). Dál hlas pokračoval „tady je ústav pro výzkum dobré nálady, mohl bych mít pár dotazů?“ Samozřejmě ! Šrotilo mi to, kdo si ze mě dělá z cizího telefonu, jehož číslo neznám, srandu. Takže dotazy nemusím opakovat, napadnou vás samy a ve všech se trefíte. To jsem ještě odpovídala tlumeným hlasem s úsměvem na tváří, (nemám ráda, když celá místnost ví, o čem se telefonující baví). Nakonec „víš kdo ti volá?“ Já na to – to nemám ani nejmenší ponětí, ale je to fajn. „Čertík z ÍČKA, promiň, že mi to tak dlouho trvalo“. Ne, já se opravdu hlasitě neprojevuju, ale v tu chvíli jsem na celé kolo zařvala, „no, Romčo, to je super, že jsi se ozval, já snad radostí spadnu ze židle“. Strávníci přestali žvýkat kuřátka a zvedli hlavy. Tak jsem ztlumila a domluvili jsme se, že se druhý den sejdeme v KFC na Národní, něco málo po patnácté hodině (a radostí bych do Braníka snad i odhopkovala).
Nevěděla jsem, jakého má pamatováka a jestli si nějaké moje fotky na profilu prohlíd, tak jsem mu pomohla. Určitě tam budu dřív než ty – to je moje čtecí KFC – takže koukej po bělovlasé babě, sluchátka v uších, na stole telefon a kafe, no a v ruce elektronickou čtečku (nevidí a neslyší, tak se přihlaš). Tím jsem zadost udělala pro chytrého a vtipného chlapa. Když se začtete a při tom posloucháte hudbu svého srdce, nevnímáte okolí. Periferním viděním zaznamenáte pohyb, ale nevěnujete mu pozornost. Navíc jsem tam byla skoro o hodinu dřív před termínem schůzky, takže jsem nevěděla, kdy nastal ten čas. A tak kolem mě prošel někdo, ale nějak se nepohyboval dál. Divné. No, tak jsem zvedla hlavu, abych zjistila, co je. A panstvo, ten pacholek stál nade mnou a přes rameno si četl moji knížku. Úlek u mě udělá totéž jako radostné poznání. Zařvala jsem, vyskočila – proti mně vysmátá tvář a "čerti" v obou blankytně modrých očích (ale jinak průměrnej chlap, žádnej Robert Redford, ale nešla jsem na seznamku, že) vlepila jsem mu hubana a pohlavek za to, že přišel a jak mě vyděsil. Mládež okolo z toho měla vánoce, ještě hodnou chvíli se váleli smíchy a koukali po nás.
Romčo promiň, :-) ale zase kdybys mě za to chtěl zabít, jak jsi vyhrožoval, tak telefon máš … :-)
(Ne nechci ho svádět, není můj typ a neznáme se ze seznamky! To aby si to někdo zle nepřebral! )