Ještě před dvaceti lety jsme byly tři – tři „bohyně“ Iva, Hanka a Já. Iva štíhlá a vždy elegantní, Já, kašpárek vysmátej, a Hanka naše stafáž. Hanka a Já jsme byly smíškové, kterým k rozesmání nebylo třeba moc, Iva byla opak nás dvou. Když jsme se někde objevily a jedna scházela, tak se všichni dotazovali, čím to, že nejsme kompletní. Bylo to fajn, v podstatě jsme se bezvadně doplňovaly, kdyby tehdy byly mobilní telefony, nestalo by se snad nikdy, že by některá chyběla (všechny tři jsme pracovaly ve výpočetním středisku, na různých postech). Teď už je to přes dvacet let, dvě „bohyně“ zůstaly v tom malém městě a mě osud odvál do hlavního města. Sice jsem se občas vracela, nebo ony přijely do Prahy, ale už to nebylo ono.
A díky Pepovi (seznámení na lidé.cz) a seznamce mi osud přivál do cesty „bohyni“ novou. Po třech měsících neúspěšného svádění Pepy mi na mejlu přistála bez jakéhokoliv svádění ONA. Stejně pak četování na seznamce mi odhalilo, že tohle mi osud posílá pro radost a jako náplast na šrámy, které si svým neuváženým hraním někdy způsobím – Pepova „čarodějnice“ (vždy připravená naslouchat a poradit, nebo vynadat – když to potřeboval), pro mě „bohyně“ smíchu a veselé nálady. A tak po pár vyměněných písemných informacích jsem zjistila, že tuhle „bohyni“ musím poznat osobně, chci ji obejmout, chci se podívat do jejích očí a podat jí ruku. A tak jsme se dohodly, že spolu oslavíme MDŽ, posezením v McDonaldu ve Vodičkový ulici. Podle fotografie na profilu jsem očekávala prdítko nevelkého vzrůstu. Ale přišla BOHYNĚ správně prostorově vyvážená, elegantní, stejně vysoká jako já, s úsměvem od ucha k uchu. Radost a dobrá nálada z ní přímo čišela. Něco přes tři hodiny jsme tam zabíraly místo, vypily každá tři kávy, pojedly něco dortíků a vypily karafu vody. Už nás tam znají a přidělili nám inventární číslo, i když se tam takhle už zřejmě nesejdeme.
Naplánovaly jsme si víkendy u ní na baráku na okraji Kladna, takže dostupnost úžasná, zahrada a venkovní posezení, a k dispozici dokonce nevelký bazén. Tak nějak jsem si v duchu plánovala nějaké víkendy v Kutné Hoře (kdyby se zadařilo), takže když tohle nevyšlo, otevřela se nová a možná i pro mě lepší vrátka. Velice ráda vedle „bohyně“ půjdu kus cesty životem a myslím, že to bude hodně vysmátá a veselá štreka (tak nějak jsme stejná krevní i věková skupina). Jednu chvíli jsem navrhla, že když ještě nemáme třetí do počtu (Paris a tři bohyně, známe z dějin), že bysme mohly změnit status na „mušketýři“ a přizvat Pepu do party, i když ti byli čtyři – my bychom mohli zůstat u té trojky (tak to se nepovedlo, ale tentokrát to hříšné není ani trochu). Hned po tom, kdy jsme to spolu prodiskutovaly, jsme se shodly na tom, že by to Pepa moc potřeboval, ale bohužel to bude jako s tím koněm – „můžete ho přivést ke žlabu, ale nedonutíte ho napít se“, a než Pepa pochopí, že tohle je to pravé ořechové, tak bude po smrti.
