Ne, další víkend u dědy trávit nebudeš, minule jsi se nachladil a přišel jsi špinavý jako čuně.
Ne, k babičce nepůjdeš, zase by tě cpala sladkostmi.
Ne, miláčku, tvé matce malou nepůjčím, stejně ji jen štve proti mně.
Ne, u tchyně o prázdninách kluk nebude, nepřeju si, aby poslouchal ty její ezoterické kecy a jedl byliny.
Podobné věty zní v domácnostech často. Ne všude panuje idylický stav, ve kterém se vnouče těší na prarodiče, ti při péči o něj přesně dodržují pravidla stanovená jeho rodiči a jsou připraveni hlídat, kdykoli mladí vyšlou povel. Realita je jiná, mnohem drsnější.
Čtyřiasedmdesátiletá Věra ze severních Čech neviděla svou osmiletou vnučku už rok. „Syn se rozvedl a snacha odmítá, abych se s malou kontaktovala,“ vypráví. „Brečím často. Ona je celý můj život. Vždycky jsem se těšila na víkendy, kdy přijeli. Chodila se mnou na procházky, povídaly jsme si. Plánovala jsem si, jak to bude fajn, až bude větší a budeme si ještě více rozumět. Schovávám pro ni všechny rodinné šperky, obrazy. Chci na ni napsat svůj dům. A nesmím ji vidět. Už jsem se kvůli tomu i přihlásila do počítačového kurzu, abych jí aspoň mohla psát maily nebo s ní být na facebooku. Protože snacha si ani nepřeje, ať jí volám. Když to udělám, vždy do hovoru vstoupí a pak mi volá zpět, ať neobtěžuju.“
Věřin syn je bezmocný. Sám je rád, že se s bývalou ženou aspoň dohodl na tom, že dceru pravidelně vídá on. Jenže má málo času, novou partnerku a tak se snaží, aby si malá rozuměla s ní. Jezdit s ní za babičkou, na to už nemá kapacitu. Výsledek? Trápící se Věra. A malá Veronika, která se už přestala ptát: Kdy pojedeme k babičce?
„Naše legislativa klade velký důraz na děti. Vychází z toho, že by ve všech případech mělo být rozhodováno v jejich prospěch. Pokud tedy snacha upírá dětem možnost vídat pravidelně babičku, prarodič má velkou šanci uspět u soudu,“ míní advokát Jan Černý.
Jenže soudy hodně stojí a tak má z nich většina lidí strach. Zkrátka se bojí, že se líčení bude protahovat a pokud neuspějí, budou hradit náklady. No představme si nešťastnou vdovu seniorku, která podává žalobu, že je jí bráněno vídat vnouče. Když si spočítá náklady na právníka a soud, zalekne se.
„Někdy je pohrůžka soudem krokem k řešení a lidé se jí zaleknou. Častěji to však končí tak, že se vztahy ještě více vyhrotí. Když je někdo schopen urputně bránit dítěti vídat prarodiče, obvykle se pak ještě více zatne. Právo vymáhat styk s vnoučaty soudně tady sice je, ale přiznejme si, že je v praxi těžko použitelné. Vždy bych se v první řadě pokoušel o dohodu,“ uvedl psycholog Petr Šmolka.
Občanský zákoník mluví jasně. Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.“
Připravme se však, že pustit se do takového sporu vztahy v rodině ještě víc vyhrotí.
„Poslala jsem na zetě sociálku, pohrozila jsem mu soudem a od té doby jsou vztahy ještě horší,“ přiznává čtyřiašedesátiletá Karla z Prahy. „Dcera je bezmocná, bojí se ho, nemá svůj názor. Zeť je úspěšný podnikatel, který si myslí, že když má peníze, rodina bude skákat podle něj. Odmítá, abych je navštěvovala, vnuky nepouští ke mně. Tvrdí, že jim dávám závadné potraviny, že na ně nemám dobrý vliv. Nechápu, co je závadného na domácím koláči nebo buchtě. Jenže syn požaduje, aby jako nadějní hokejisté jedli vše bez lepku, bio a nevím co. Výsledkem je, že vnuky vidím jednou za půl roku. Hádáme se kvůli toho, ale už jsme ve fázi, kdy mi zeť nezvedá telefon,“ vypráví.
Právníci se shodují, že šance uspět u soudu a dosáhnout toho, že bude soudně nařízen styk vnoučat a prarodičů, má ten, kdo prokáže, že dítě bez kontaktu s ním strádá. Zpravidla se rozjede nepříjemná mašinérie, při které dítě vyslýchají sociální pracovníci, soudci, psychologové. Je to zkrátka stejné, jako když se rozvádějící se manželé handrkují o to, kdo, kdy a jak dlouho se s dítětem bude vídat. Pokud soud dojde k závěru, že styk s prarodiči je pro dítě důležitý a dítě samo po něm touží, může rodičům opravdu nařídit, že ho musí umožnit.
Jedno je však jisté. Vztahy v rodině se tím nevylepší, naopak.
