Už jsem se tím pochlubil. Rozhodl jsem se postavit v Kroměříži rodinný dům, abych dodržel slib zaměstnavateli, že do půl roku opustím byt, který jsem dostal k disposici. Byl to úsměvný slib a myslím, že předsedovi JZD, kterému jsem jej dal, to bylo také předem jasné. Byl rok 1979 a stavba rodinného domku na klíč byla skoro nemožná. Vesměs všichni od pána po kmána si stavěli svoje "rodinné hnízdo" svépomocí. A tak jsem jsem začal plnit ono předsevzetí, že na jaře začnu už v zimě. Otázky přede mnou vyskakovaly jako žáby na okraji rybníka. Kde vzít peníze? Prodali jsme rodinný domek z mého předchozího působiště v Hrušovanech n.Jev., půjčili si 140000 Kč jako bezúročnou půjčku, ze které jsme mohli platit výhradně materiál, potřebný pro stavbu, totéž platilo o stabilizačním příspěvku padesáti tisíc od JZD. Když k tomu připočtu nějakých padesát tisíc, které jsme ušetřili z platů, pak tyto finance pokryly kompletně náklady na stavbu bez vnitřního vybavení. Pro srovnání: v té době jsem vydělával asi 2200 Kč měsíčně a manželka nějakých patnáct stovek. Měsíční splátka půjčky činila 800 Kč a visela mně na krku celých dalších patnáct let. Skromný život, minimální dovolené. I tak jsem byl s finančním zabezpečením stavby spokojený a s chutí jsme se společně se synem, který zrovna nastoupil na čtyřleté učiliště, pustili do stavby.
Stavební místo jsem už měl, jak jsem vám již vyprávěl v minulých dílech tohoto vzpomínkového seriálu, a projekt, skoro navlas podobný projektům pro dalších nejméně čtyřicet stavebníků v prostoru Barbořina, jsem dostal zdarma včetně pozemku na stavbu. Při převzetí jsem byl rázně varován, že jakékoliv změny vnějšího vzhledu stavby jsou vyloučeny a byly by pokutovány. Dokonce i šedá barva fasády byla předepsaná. Dodnes mají návštěvníci problém najít cíl své cesty, i když se přece jen barvy fasád změnily. I mně se několikrát stalo, že jsem zahnul autem do jiné uličky, než ve které bydlíme, a to ve stavu střízlivém. A tak jsme mohli na jaře se stavbou atriového domku začít.
Budoucí potíže avizoval už dopředu přídělový list na materiál. Byly v něm uvedeny základní materiály ke stavbě, které máme nárok si koupit. Nedostatkovým zbožím na stavění bylo prakticky všechno, cihlami počínaje a kachličkami konče. Měl jsem štěstí, že vedoucí prodejny stavebnin byla moje známá z mládí, k jejímž rodičům jsem chodil celou válku pro mléko. Ta občas přimhouřila oko a posunula můj příděl materiálu poněkud dopředu. Tenkrát se boxovalo v "obráceném gardu". V ringu měl ruku nahoře prodávající a u nohou mu se sepjatýma rukama ležel kupující. I úplatky putovaly obráceným směrem než dnes. Peníze celkem nezabíraly, spíše se hodily konexe na všechno další nedostatkové zboží od mrazáku až po banány o autech třeba i ojetých ani nemluvě. Zabíraly také dobře bony, nebo zboží, nakoupené v Tuzexu. Brzy jsme se v té nákupní džungli zorientovali, a tak prostoje vzhledem k tomu, že cement došel, cihly si můžeme odvézt až za čtrnáct dní a místo vápna můžeme hasit jenom žízeň, nám připadaly jako nekonečné dobrodružství. Půjčovali jsme si materiály se sousedy navzájem a kuli s nimi pikle při sklenici lahvového piva, které mělo jen několikadenní trvanlivost. Kapitolou neméně náročnou byla doprava materiálu na stavbu. Chtělo to mít známé šoféry nebo traktoristy, kteří za příslušný peníz v pracovní době načerno materiál přepravili. Od zaměstnavatele jim nehrozily nijak velké sankce, protože to byla tak vžitá záležitost, že to vypadalo spíše jako normální. A kdo vlastně stavěl, kdo byl nádeník, zedník, instalatér, elektrikář, natěrač? Tak to bylo složité. Zedník a odborník na slovo vzatý byl starý pán v důchodě, který za úplatu 15 Kč/hod., jídlo, pití a dopravu na stavbu vykonával ty nejodbornější práce a dohled. Od něj odkoukal zednický gríf můj patnáctiletý syn, který se stavbou tak nadchl, že postupně převzal i řízení stavby, což jsem mu já /chytrák/ rád přenechal a já se stal nádeníkem. Nevím, jestli si později uvědomil, že svoje pubertální léta "probendil" na stavbě. Jinak pomohli kamarádí s vyúčními listy na příslušnou profesi.
Po třech letech bylo hotovo, nábytek skrovný a starý, místa habaděj a dodnes mně manželka předhazuje, že náš átriák má včetně suterénu šestnáct místností, spoustu oken a jedno dokonce jako vrata. Nedivím se jí. Na úklid je akurátní a já tuto profesi jaksi nemusím. A tak jsme žili a žili a rádi se měli a dnes se jenom usmíváme nářkům lidí, kteří v době, kdy my jsme tvrdě pracovali na stavbě, leželi u Balatonu, na baltickém pobřeží nebo u Černého koře a platili nájem za třípokojový vojenský byt 150 Kč/měsíčně. Tenkrát se smáli oni a klepali si ukazováčkem na čelo, když šli náhodou kolem stavby na nedělní procházku. Z ušetřeného nájmu si dnes zase my vyhodíme z kopýtka a zajedeme tam nebo onde na výlet nebo zájezd a neposloucháme jejich ódy na staré socialistické časy.
