...Pokračování
Pak mi nastanou nové starosti a já si jen občas při pohledu z okna vzpomenu na Amálku, jak jí ve svých myšlenkách důvěrně říkám. Narodila se nám holčička, dávám jí jméno Amálka. Můj muž se jen usmívá, je štěstím bez sebe, protože Amálka je zdravá a má se čile k světu.
Rybník zamrznul a zapadal čerstvým prašanem. Úplně celičký. Kachny odletěly na řeku, která ještě není zamrzlá. Manžel se domluví s dětmi ze školy a na rybníku je rázem improvizované kluziště. A pořádně živo. Amálka spí v kočárku pod oknem a já na ni nakukuji z kuchyňského okna. Během pár dnů přijde obleva a rybník zase patří kachnám.
Jaro se přihlásilo velmi brzy, už začátkem března jsou dosti vysoké teploty. Ráda sedávám na Amálčině lavičce. Pozoruju probouzející se jaro, když se na hladině ukáže první kachna s kachňaty. Hážu kachnám suchý chleba, o který se hladově rvou. Nad hlavou ve staré vrbě je ptačí koncert. Dny rychle plynou a březen vystřídá duben. Nastanou plískanice, no prostě apríl jak vyšitý. S prvními květnovými dny se k nám vrátí sluníčko.
Nazítří dopoledne se vypravím s kočárkem opět k rybníčku. Je to tam jako v zeleném ráji. Klid a moje malá tam prospí celé dopoledne. Na modré hladině poprvé uvidím bělostnou labuť. Odkud se sem asi zatoulala? Moji pozornost však odvede od labutě jiná věc. Ale ne, na lavičce sedí nějaká dvojice, povídají si, slyším zvonivý smích. Hm, tak dneska si klidu a čtení neužiju, povídám si rozmrzele. Vtom se pani zvedá a rozhrne větve smuteční vrby, která chrání soukromí lavičky. Přede mnou stojí usměvavá pani Amálie. Udělá těch pár kroků ke kočárku. „Dobrý den, Terezko.“ Neodpovím jí, jen pomalu obejdu kočárek a sevřu ji do náruče. Chvíli stojíme v tichém objetí, když vtom se znovu otevře zelený vrbový závěs a z jeho úkrytu vystoupí muž.
„Vrátila jste se?!“ šeptám celá dojatá.
„Terezko, to je Vladimír, můj Vladimír,“ představuje mi svého partnera. Ten se usmívá a podává mi ruku, má pevný stisk. Nesnáším stisk leklé ryby. Usměju se taky.
„A koho to máme tady?“ ptá se Amálka a sklání se ke kočárku, kde se právě z plných plic rozkřičela moje dcera.
„To je Amálka, narodila se před vánocemi.“
„Svěříte mi kočárek, pani Terezko?“ ptá se Vladimír. „Já malou uspím a vy si můžete v klidu popovídat. Nebojte se, budu jen tady u rybníka, abyste mě měla na očích.“ Sedáme si s Amálkou na lavičku. Překotně si sdělujeme kousky našich životů za uplynulé měsíce.
„A co Vladimír?“ ptám se bez obalu. Jsem zvědavá.
„Vladimír se mi připletl do života, když jsem byla v nemocnici. Nohu jsem si zlomila v říjnu a vypadalo to, že si v nemocnici poležím pěkně dlouho. Na vedlejší posteli ležela jeho sestra. Spiklenecky mi sdělila, že je už pár let rozvedený. Chodil ji denně navštěvovat, povídali jsme si, a když ji po pár dnech pustili domů, měla jsem smutek na duši. Zůstala jsem na pokoji sama. Odpoledne se ozvalo zaklepání, nikoho jsem nečekala, dveře se váhavě otevřely a do pokoje vešel Vladimír. Můj smutek stačil uletěl právě těmi pootevřenými dveřmi. Po celou dobu za mnou denně chodil stejně jako předtím za sestrou. Povídali jsme si, našli jsme se,“ zasněně se dívá přes vrbové lístky na muže, který mi hojdá kočárek.
„Říkal o sobě, že je takový osamělý běžec životem, ale teď už prý chodí raději pomalu, a tak by chtěl jít ve dvojici, bok po boku, ruku v ruce. Když to prý má být, láska tě najde. A nejlepší nakonec,“ ožije Amálka a dodává „Minulou sobotu jsme se vzali, za svědka mi byla dcera a Vláďovi jeho sestra. V našem věku není na co čekat a lépe je ve dvou, to mi věřte. A víte co, k oltáři mě vedl nejstarší vnuk. A měla jste vidět, jak si vedle bábinky vyšlapoval,“ v očích se jí objeví jiskřičky smíchu.
Amálka omládla, omládla láskou.
„A to je naše pravá babička a přivedla nám i dědečka. Vídíš, máme my to vlastně štěstí.“ usmívám se a zvedám se rychle ze židle, z pětky se ozývá poplašené zvonění. Možná i dnešní noc se stane zázrak, zázrak zrození nového života.
Osoby i příběh je zcela smyšlený, ale i tak se mohl někdy někde klidně stát.
První díl povídky najdete zde: Láska tě najde, 1.
