Jednoho dne, kdy jsem den předtím koukal do ranních hodin na telku, zacvrlikal na stole telefon. Otráveně jsem ho zvedl a zamumlal: "No, co je?“Po chvilce ticha se ozval ustrašený hlásek.
„Dobrý den, nerada vyrušuji, četla jsem kdysi váš inzerát na netu, psali jsme si, pak i vyměnili navzájem telefonní čísla. Ale až teď jsem našla odvahu a zavolala. Platí ještě váš zájem o seznámení?“
„To víte, že platí,“ řekl jsem, ale už vůbec nevěděl, s kým jsem si to kdysi psal.
„Jmenuji se Anna, bydlím se synem sama, jsem rozvedená, a hledám k sobě protějšek a muže, co všechno zmůže.“
Tak jsme si povídali, kdo jsme a co jsme, odkud jsme, co se změnilo a nezměnilo od té doby, co jsme si poprvé napsali, slovo dalo slovo, a zkrátka padla domluva, že se osobně sejdeme.
„No, velice ráda.“
„Fajn tak v kolik? Časově jsem samostatná jednotka, tak třebááá v 17 hodin. Platí?“
„Jo, platí. Václavák, 17,00, pod ocasem koně.“
Na Václaváku byla namrzlá špinavá studená dlažba, všude se válel ten hnus bílý, co se sněhem nazývá, a na něm nervózně dupající chlap, a to jsem byl já. Nabalený a zachumlaný do bundy, a plnou hlavu myšlenek, kdo to zas bude.
Přišla Ona. Anina. Úsměv od ucha k uchu, podala mi ruku a dala pusu na zmrzlé tváře. Hezky jednu zleva a druhou zprava.
"Těší mě, jsem mile překvapena.“ Anina mě hned tím příjemně uzemnila.
„Jo? Nepovídej, prosím Tě, a z čeho?“
„No z toho, že co jsi mi kdysi psal a říkal do telefonu o sobě, tak vidím, že to je pravda.“
Bafla mě za ruku a šli jsme směrem, směrem, no bylo to v Praze. Fakt, to je těžký určit směr kam jít, když vůbec nevíš, co druhého baví, co má v plánu, a ono v zimě, v lednu se fakt nic jiného nedá vymyslet, než někam zalézt do teplíčka, dát si šálek čaje a povídat si. Což jsme záhy udělali. No, a tam jsme si řekli vše, co jsme zažili a prožili, Anna měla desetiletého kloučka, žila v domě sama, sice za Prahou, ale starala se o něj 24 hodin.
Prý je autista a k tomu hyperaktivní. Nevěděl jsem, co to znamená a co to obnáší, tak jsem se raději podrobně neptal. Vycumlali jsme čajík, zaplatili útratu, a dohodli se, že si napíšeme, zavoláme si, a uvidíme.
Konečně snad jedna normální ženská, co neloví prachy, nepídí se po společenském postavení protějšku, a je jaksi nadhledem nad věcí. Jo, prdlajs nad věcí.
Dostal jsem SMS, zda bych nepřijel v sobotu k ní na návštěvu. V klidu bychom si popovídali, uviděl bych, jak žije a kde, ale hlavně se seznámil s jejím kloučkem. Sakra, bacha… Nos zavětřil. No, dejme tomu. Ale co v sobotu v zimě v Praze sám. Tak jedu. Souhlas.
„Super, Romčo, a co bys sis dal k jídlu?“ řekla Anna. No, co bych si dal? Hlavou se mně táhl jídelní lístek o 300 položkách, a skončilo to obligátně. Jak si nemohu vybrat, pořád lovím, pořád čtu nebo váhám, když je nejhůře a mám se rozhodnout, vítězí zlatá cesta.
„Řízek a brambor.“ Vyhrkl jsem jako odpověď na její otázku.
„Tak super, to má můj Jeník taky rád.“ Aha, takže Jenda, Jeník, Jeníček, tak se jmenuje ten klouček.
Sobota se přikulila, nacákal jsem na sebe nějaké ty smradíky kterým ani andělé neodolají, a valil se na bus, který mě dovezl na okraj Prahy, a tam jsem se prošel 5 minut ulicemi, a už jsem stál u čísla popisného, kde dáma bydlela, a s ní i její malý Jeník.
Crrrrrr, zazvonil jsem, a očekával, co bude. Ticho se rozhostilo na chvilinku, a pak se za dveřmi ozvalo dlouhé a hlasité MŇAUUU. Zkoprněl jsem děsem. Kočky. Proboha zase kočky. Za co bože, za co. Jedna kočičí dáma mně stačila, takže díky, to ne. Ale pak se otevřely dveře a v nich načančaná upravená Anina.
„Těší mě, pojď dál a vítám tě v našem domě.“
Sakra, to je doslova královské přivítání. Vyšli jsme do prvního patra, a ta divná umňoukaná kočka se nějak vytratila a přestala se drze audio prezentovat. Vešel jsem do kuchyně a u stolu seděl docela čiperný klouček. Jak mě uviděl, vyskočil a hnal se ke mně. Anina mu začala vysvětlovat, jak se jmenuji, co tam dělám a proč jsem přijel. Klouček se uklidnil, popošel ke mně a představil se.
„Tak vás nechám na pokoji a dodělám ty řízky,“ řekla Anna, a já s ním zůstal v pokoji sám.
To byla síla. Nevěděl jsem, co znamená hyperaktivní dítko. Fakt ne. Nosil mi hračky, hubka mu mlela, trošku se sice zasekával v řeči, ale dalo se tomu, co říkal, rozumět, ale dost těžce. Pochopil jsem, že jakmile jsem mu nerozuměl nebo jsem oponoval proti jeho názoru, bylo zle.
Očka se mu zatemněla, hlásek se zvyšoval nejen o stupně tónu, ale přidával i na hlasitosti, konče dupáním a práskáním hraček o zem. Ann vždy přiběhla a klidnila ho. Stále zdůrazňovala, jak se o něj stará, a proto změnila práci, jak je s ním doma, učí ho doma, čte si s ním a cítí, jak je vyvolena k tomu, aby takto pomáhala i jiným, a tím si vydělávala na živobytí. Jo, i já dělal ve zdravotnictví a vím, že takto lidi žijí, ale když se člověk setká osobně tváří v tvář s realitou… Je to jiné.
„Pojďte jíst, jídlo je připravené.“
Na stole voněly řízky, brambory, polévka s játrovými knedlíčky, ty já můžu. Sedli jsme si ke stolu, slušně jsem řekl dobrou chuť a chtěl se zabořit pusou do polévky. Omyl.
„Počkej, počkej, Romčo,…. Vydrž,“ řekla Ann tajemným tichým hlasem. Obrátila se na Jendu a pravila: „Podej mi ruku,“ a vzali se vzájemně do dlaní za ruku. Mně řekla totéž, a tak jsem jí s vykulenýma očima podal ruku. Jendovi dala pokyn, aby i on vzal moji ruku, a tak jsme tam seděli a byli jsme pospojováni rukama ve výši ramen nad tím voňavým jídlem.
Ann se nadechla, sklonila hlavu, ten její kluk taky, já ne, protože by mně asi vytekly všechny sliny z pusy z toho, jaký jsem měl hlad, a chuť na ty řízky, a Ann začala hlasitě a pomalu promlouvat slovy:
„Děkujeme Ti, Bože, za tyto dary, jenž jsi nám zde pro tento den přichystal…“
Ann pokračovala ve slovech díků, pak přešla k andělům nebeským, jenž denně ji i jejího syna opatrují, a povídala a povídala a já hlady omdléval a slábl.
AMEN. Dobrou chuť, a z boží milosti nechť mně chutná. Dokonáno. Konečně jídlo. V hlavě jsem měl z toho jakýs takýs divný pocit. O tomhle nebyla řeč… Kde to zase jsem? Ale co, vždyť babička byla taky pobožná, ale to bylo jen jednou v roce. Na vánoce. Ale ne v lednu.
Zabořil jsem se do jídla, bylo fakt dobrý, řízeček jedna báseň. Kluk jedl, až to lítalo kolem, i do mého talíře přistávaly brambory jak letadla na ranveji v Ruzyni, smál se pořád něčemu, pak zas výbuch vzteku u stolu, no, hlavně, že mi neujídal.
Po obědě mi Ann udělala čaj, kluk si hrál s něčím u sebe v pokoji a my jsme se konečně v klidu bavili o životě. Koho hledáme a proč tu jsme.
Ann pořád povídala, že jakmile mě uzřela, věděla, že k ní sestoupil anděl a řekl, že jsem ten pravý, že ze mě vyzařuje boží láska a klid, prý to cítí, jak ze mě jde pozitivní síla…
„No jo, holka,“ pomyslel jsem si „to mě už řeklo lidí, co se zabývají esoterikou a léčitelstvím, ale zrovna, že o mně budou drbat andělé tobě do ouška, to bych si nepomyslel.“ Po chvilce jsem v ní viděl doslova fanatika v boží život. Samý anděl, samý dobrý duch.
Nakonec mi ukázala fota z nějakého zájezdu s kamarádkami a s kamarády, co se starají taky o tuto víru, a nakonec závěrem všeho následovala přednáška o tom, jak já a ona jsme vybráni andělem, jehož jméno jsem už zapomněl. No, ani jsem nedutal a mlčel, jak mě pálila židle do zadku. Kam jsem se to, proboha, zase dostal.
„Hele Ann, upřímně, ano? Jsi milá a jistě hodná ženská, ale řekneme si vše na rovinu. Taky věřím v dobro, mám rád pohodu, ale asi bychom si nerozuměli.“
Ann zmlkla a tázavě si mě zrakem přeměřila.
„Víš, já na ty každodenní modlitby nejsem stavěný. Za druhé, nejsi z Prahy, a jak vidím, asi bys neměnila bydlení, a já taky ne.“
„No, a za třetí, nevím, zda bych ustál výchovu tvého kluka,“ a zmlkl jsem. Nastala evoluční změna v chování Anny.
„Já to ale tušila. V noci se mi zjevil (zase nějaký pojmenovaný anděl) a řekl mi, že si mám dát pozor, protože asi nepřijmeš naši vroucí náruč bratrství,“ či jak to nazvala.
„Hele, nechme toho a pojďme se bavit o něčem reálném, ano?“ řekl jsem a doslova nahrál na smeč.
„Jak bavit, tak tohle je pro tebe nepodstatné? Jsi jako všichni, co nás míjejí. Zahleděný jsi do všedních starostí, jež my neřešíme, jevil ses pro mě tím správným mužem, kterého hledám, a i v noci jsem měla sen, kde jsme byli s Jeníkem šťastni v ráji vyvolených…“ Zase rozváděla téze a fixe o… No nic pro mě.
„Hele Ani, víš co? Necháme toho. Necháme si to projít hlavou, já raději odjedu, děkuji ti za oběd, byl dobrý, a když tak zavolej.“ Tohle vše bylo na poprvé fakt moc i pro mě.
Ann vstala od stolu, koukla se na mě a doslova mě uzemnila.
„Jakýpak děkuji za oběd, Ty si myslíš, že když přijedeš, napiješ se, najíš se, já ti udělám kávu, tak jako že pak odjedeš, jakoby se nic nestalo?“ Nechápal jsem, co se stalo a nestalo.
„Já jsem samoživitelka. Beru podporu na kluka, dřeme to od výplaty k výplatě. Takže by bylo vhodné, abys za ten oběd zde nechal finanční částku jako host.“ Kruci a je to tu. Jsem host. Kde je najednou ten anděl dobrota, aby jí řekl, že s tímto jsem se fakt setkal poprvé a doufám i naposledy?
Vyskočil jsem ze židle tak rychle, že jsem si málem vylil kávu, co mě moc nechutnala, do klína a zeptal se na zásadní otázku, co mě právě napadla.
„Fajn, za všechno se platí, tak teda kolik?
„No, brambory, vepřový, polévka … 160 Kč.“ Odpověděla ledově Ann. Tuhle částku si doslova dodnes pamatuji. 160 korun českých. Kluk se řehnil, dělal při tom na mě drštičky, tak jsem hodil na stůl rovných 200 Kč se slovy, že zbytek je na její fond podnikání. Vypadnul jsem na chodbu a tam na mě koukala ta umňoukaná kočka. Stála u mých bot, koukala na mě a byla nehybná, jak z kamene vytesána.
„Doslova jsem musel mé boty vysvobodit.
„Počkej,“ najednou řekla Ann.
„To je boží znamení, abys neodcházel. Pojď, popovídáme si, a můžeš se mnou strávit i noc.“
„Jo, to víš. Ještě aby nám do toho šustil křídly nějaký anděl. Tůdle, nic nebude,“ pomyslel jsem si.
„Ann, prosím, já raději půjdu, ano?“
Bylo těžké odejít. Najednou se ten prcek vrhl ke mně, objal mi nohy a začal křičet, že mě nikam nepustí, abych tam zůstal, že chce, abych byl s nimi. No fakt scéna, jak ze srdcového románu od té Kozamundy Pičmerové nebo jak se jmenuje ta, co píše ty romány pro ženy.
Jemně jsem kluka odsunul od těla, ale dost síly jsem při tom musel vydat. Ony ty děti, jako byl on, mají fakt velkou sílu. Doslova jsem vystřelil z té svatyně víry ven na rušnou ulici. Došel jsem v transu z toho, co to vše mělo být, na autobusovou zastávku a já uslyšel najednou andělská slova z davu.
„Sakra to je zima jak v pr…. Kde ten vůl s tím autobusem je?“ Po těchto slovech, co jsem uslyšel, jsem si v tu chvíli od plic oddechl a řekl jsem si sám pro sebe.
„Sláva, hurá, jupí, jsem v normálním reálném světě.“
Zlatá lidová čeština bez andělů.
