Být jezeďákem koncem sedmdesátých let už nebylo až tak těžké. Zmizely jednotky, které se spíše mohly nazvat žebračenkami, družstva už byla vybavena poměrně slušným mechanizačním parkem, výnosy z rostlinné a živočišné výroby byly srovnatelné s vyspělými zemědělskými státy a tomu odpovídala i přijatelná odměna za práci. Do tohoto prostředí jsem se "vetřel" jako zaměstnanec a vystavil se tak zkoumání pod "drobnohledem" družstevníků, kteří dávali cítit, že jsem přistěhovalec, který v družstvu nemá žádné polnosti a přinesl pouze své vědomosti a snahu je uplatnit.
Takový pracovní den technika v rostlinné výrobě nebo mechanizaci, jehož funkci jsem zastával, začínal po šesté hodině přípravou práce pro traktoristy a opraváře. Pracovní výkazy nabídly svou hlavičku k vyplnění jména a v dalším prostoru byl vepsán druh práce. Traktoristů a pomocníků bylo kolem dvaceti a shromáždili se v zasedačce, obklopeni mrakem dýmu z cigaret a pachem nafty a oleje, který posbírali při údržbě traktorů a tankování. I popelník v mé kanceláří se holedbal slušným počtem vajglů z cigaret, které jsem skoro odpaloval jednu od druhé. V sedm hodin začalo rozdělení práce a poté se všichni rozjeli za prací. Posbíral jsem vyplněné výkazy ze včerejška, abych je posléze v kanceláři vyhodnotil a připravil jako mzdový podklad. A pak jsem pokračoval kontrolou práce v dílnách. Po desáté jsem vyrazil do pole, abych měl přehled, jak práce probíhají, jaká je kvalita a opatrně připomněl pracovníkům, kteří odváděli práci "halabala", že to tak nejde. Stále platilo, že já jsem dělník a kdo je víc. V té době ústřední orgány propagovaly heslo: Vesnice na úroveň měst. A tak se čím dál více ustupovalo od tradic, po staletí v zemědělství užívaných, že práce je nutno provádět tehdy, kdy je pro ně nejvhodnější doba a ne od sedmi hodin ráno do čtyř odpoledne. Pracovníci plnění tohoto hesla striktně vyžadovali a byl problém je přesvědčit, že když se má sklízet třeba seno, měli by nastoupit do práce až v době, kdy je už proschlé po ranní rose a sklízet až do večera.
Péče o pracovníky byla velmi dobrá, až na pole se jim vozily obědy a občerstvení v podobě čaje nebo vody se sirupem, dostávali pravidelně ochranné pomůcky, organizovaly se slavnostní schůze s pohoštěním a zábavou, dožínky probíhaly bezmála jako za dob soukromého sektoru a rozhlasové a televizní zprávy se skoro neobešly bez reportáže o současném průběhu prací a jejich výsledcích.
Pravda, s kázní to nebylo nijak valné a traktory zaparkované před hospodou nebyly i v pracovní době nic výjimečného, v dílnách byl nadbytek pracovníků, kteří si nezbytnost své práce náležitě hlídali, používala se zbytečná administrativní opatření a řídících pracovníků - techniků bylo proto příliš.
Přesto všechno, když se ohlédnu po třiceti letech zpět, myslím si, že i když družstva vznikla donucením soukromých zemědělců vstoupit do nich, stala se solidními výrobními podniky, které v poměrně změněné verzi fungují dodnes. Dnes ovšem zemědělci jako celek a vesnice právě takl jakoby neexistovali, málokdo se o ně zajímá.
