Jako dítě jsem se občas styděla za chování mojí maminky, poněvadž přitahovala trapasy jako magnet. Časem jsem zjistila, že úspěšně kráčím v jejích šlépějích a byly dokonce doby, kdy jsem se doslova bála vystrčit nos z domu ze strachu, že něco provedu.
Jeden z mých největších trapasů se stal dva roky po sametové revoluci, když jsme se přestěhovali do rodinného domku v Mojžíři. Ten den jsem šla jako obvykle se svými psíky na procházku pod skálu k lesu. Nedaleko našeho domu za železničním tunelem stálo zelené auto a u něho dva Romové, což by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby neměli v rukou štětky a nenatírali ho celé na červeno. Nenápadně jsem si zapsala státní poznávací značku, o několik desítek metrů dál usedla na velký kámen a přemýšlela, zda mám či nemám jít na policii. Začala jsem se přehrabovat ve spadaném kamení a narazila na podivný předmět. Pod drobnými kamínky se objevil zarezlý kovový štítek (proužek) a já se lekla. Co když je to nevybuchlý granát? Opatrně jsem neznámý předmět zasypala, místo označila a bylo rozhodnuto. Vypravila jsem se na dva kilometry vzdálenou policejní služebnu. Jako první jsem nahlásila podezřelé auto a poté "vybalila" nález granátu. Policejní úředník se mnou sepsal protokol, pochválil mě za všímavost a řekl, ať jdu klidně domů, že během dne za mnou přijedou.
Spokojeně jsem pokračovala ve venčení psů, počkala na syna před školou a společně jsme se vrátili po poledni domů. Chvíli po našem příchodu před naším domem zastavilo policejní auto. Okamžitě jsem vyběhla ven, nasedla k policajtům do auta, jeli jsme asi 100 m k tunelu, dál jsme museli pěšky. Hrdě jsem vedla policajty k označenému místu. Mezitím se seběhli k tunelu všichni lidé z ulice, hlavně děti. Nechápali, co se děje a v těsném závěsu šli za námi. Když jsme se ocitli na místě, kde měl být ukrytý údajný granát, policajt všem přikázal, aby zůstali stát, že to může být nebezpečné. Pomalu odhrabával štěrk, aby se dostal k domnělé výbušnině. Jakmile uviděl zrezavělý štítek, poodhrnul po stranách kamennou suť a hlasitě zařval: "Ženská, vždyť je to štětka!" Popadl torzo staré vypelichané štětky a mával s ní nad hlavou, asi aby ji všichni viděli. Zůstala jsem stát jako opařená. V tu ráno propukl celý dav přihlížejících v obrovský smích a jeden z policajtů na mě pohlédl a nahlas jízlivě prohodil: "Tak dnes dvakrát neúspěšně." (K autu, které natírali Romové, poslali hlídku a z databáze zjistili, že auto je skutečně jejich).
Domů jsem se plížila jak zmoklá slepice, nejraději bych lezla kanálama. Nejvíce jsem to schytala od svého syna, který prohlásil: "Proč zrovna já musím mít tak bláznivou mámu!"