Vypravila jsem se jedno sobotní ráno na výlet do Kutné Hory. Jezdívám takhle po městech a hradech, o kterých čtu v historických románech. Vytisknu si z Wikipedie bedekr, přeptám se lidí na cestu a užiju si den mezi historickými postavami. Nebudu se rozepisovat o pamětihodnostech Kutné Hory, ale o tom, co mě tam potkalo.
Ucapkaná jsem se rozhodla odpočinout si v kavárně, kterou jsem potkala. U nejlepšího stolu, na nejlepším místě seděl Jiří z Poděbrad (docela ucházející chlap), před sebou měl skleničku vína, na stole láhev a popelník. Civěl z okna a otáčel v prstech krabičkou cigaret. A tak jsem přemýšlela, kdyby někoho čekal, tak tam bude mít ještě jednu skleničku a určitě by se podíval směrem ke dveřím, kdo vchází. Tak jsem měla na výběr, buď si sednu, kam nechci, nebo se přifařím k němu na druhé nejlepší místo. Pozdravila jsem a zeptala se jestli někoho čeká a jestli si smím přisednout. Rozhlédl se po kavárně (míst tam bylo dost), ale souhlasil (ovšem pohledem mi řekl, „ale žádné řeči babo!“).
Objednala jsem si čaj, vyndala z tašky vytištěné listy bedekru a jala se si odškrtávat, co už jsem stihla, na co ještě budu muset kouknout, a pročetla jsem si historická fakta. Chvílemi i já jen tak civěla z okna a představovala si Hory Kutné v době Přemysla Otakara II. Když dopil víno a chystal se nalít další skleničku, oslovil mě, jestli si s ním také nedám. V poslední době neholduji žádnému alkoholu ani vínu, ale nechtěla jsem urazit, když už jsem se mu tam vetřela, a tak jsem souhlasila. V ten moment jsme se rozpovídali, jako staří dobří známí, dvě volné duše v celém vesmíru.
Bylo mi s ním fajn, už dlouho jsem nepotkala tak svěžího člověka – asi fakt Jiří z Poděbrad. Protože nejsem zvyklá pít, i ta dvojka vína mi vlezla do hlavy, a tak jsem se chtěla rozloučit, že mě těšilo a budu pokračovat v krasojízdě. Nabídl mi doprovod. To se nedalo odmítnout, a tak jsme šli spolu. Nebyl rodilej Kutnohorák, žil tam jen dva roky, moc toho nevěděl, ale dali jsme to nějak dohromady a docela se bavili. V chrámu sv. Barbory jsme konečně ztichli a vychutnali si majestátní klid a vůni kostela. Když jsme vyšli zpět mezi lidi, zeptal se, jestli bych nešla na večeři, že ví o pěkné vinárně, kde se dokonce i hraje, takže si můžeme zatančit a vypít ještě nějakou lahvinku. Nevěděla jsem, kdy mi jede nějaký pozdní spoj do Prahy, a protože mi s ním bylo docela dobře, tak jsem se zeptala, jestli by nevěděl o nějakém ubytování, kde bych na noc složila hlavu a že bych tím pádem ráda zůstala. Věděl. Penzion na druhé straně města, nebo mi nabídl přespat u něj, jestli se nebojím, že mě znásilní a zavraždí.
Když jsem na něj koukla, bylo mi jasné, že znásilňovat by mě nemusel, a tudíž odpadá i důvod k vraždě. A tak jsme strávili zbytek večera v příjemné vinárně, dokonce jsme si i zatančili a světe zboř se, bezvadně jsme se shodli, byl vynikající tanečník. Napadla mě slova klasika „kdo se shodne v tanci, ten se shodne v posteli“. A tak někdy kolem půlnoci jsme se vydali k domovu. Dostala jsem osušku, kartáček na zuby a našlo se i vytahané triko na spaní, ale hlavně na výběr – buď spát s ním na jeho posteli, nebo na gauči. S tím, že by šel on na gauč a přenechal mi postel, razantně nesouhlasil (postel je jeho a nedá se z ní vystrnadit, pro dva je tam místa dost). A tak jsem zalehla do postele, a než se přihrabal do ní i on, spala jsem.
Ráno jsem se probudila a byla jsem v posteli sama. Bože, co se stalo? Tak jsem se vykradla potichu na záchod, na gaučí spal Jiří z Poděbrad. Když jsem se vracela, otevřel oči. Na můj dotaz, proč odešel z pelíšku, na mě spustil. „Teda dámo, s váma se nedá spát, vy jste jednou tam pak zase nalepená na mně a nedáte se odstrčit ani probudit, a protože jsme si žádné intimnosti večer nedomluvili, tak jsem radši vyklidil pole. Jsem normální chlap s normálními potřebami, to se nedalo vydržet a ještě jste neměla kalhotky a vystrkovala pozadí. A navíc chrápete a prdíte!“.
Oči se smály a koutky úst mu cukaly. Ten hurónský smích, který nás přepadl, se nedal zastavit. Vstal, vzal mě do náručí, vlepil mi pusu a dovedl do té jeho postele a začali jsme si tykat. Tam jsme se jali dohánět to, co jsme v noci zameškali (a opravdu byl Pepa vynikající tanečník). A představte si, že jsme se najednou do té postele pohodlně vešli oba. (Ty konce byly sice trochu jinak, ale takhle se mi to zdálo být zábavnější).
P.S.: Jak známo, byl Jiří z Poděbrad robustní muž, kdežto Pepa spíš "tygřík vyžlík".
