Šestašedesátiletá Marta z Prahy už téměř rok nebyla ani jeden den z domu déle než hodinu. V té hodině pokaždé rychle pořizuje nákupy v nejbližším obchodním centru. Nebyla téměř rok na kávě s kamarádkami, na procházce, v divadle, na výletě. Nemůže totiž svého manžela nechat doma samotného. Ten má velké problémy s prostatou, je silný diabetik a to, co dříve rodina považovala za jeho mrzutost a špatnou náladu, se rozvinulo do stařecké demence. Když šla naposledy nakoupit, nechal doma puštěný plyn, otevřené dveře u lednice a pootevíral všechna okna, takže spadl květináč a zranil paní, která šla po chodníku. Když byl doma sám před měsícem, ukázalo se, že pustil do bytu naprosto cizího člověka, který se toulal po domě. Nebýt všímavých sousedů, kdo ví, jak by to dopadlo.
Z frajera nezmocné děcko
„Nejhorší je, že přestal být samostatný, co se týká hygieny,“ vypráví Marta. Umývá ho, dává mu inkontinenční pleny. On jí přitom nadává, brání se tomu, několikrát ji uhodil, říká jí sprostá slova. „I když to v hlavě nemá v pořádku, cítím, že je mu to nepříjemné. Vždy byl dominantní, zkrátka frajer. On rozhodoval, já byla spíše domácí puťka. Teď se role obrátily. Co když si uvědomuje, že leží jako bezmocné děcko a já mu měním plenu? To přece i pro něj musí být strašné. Nebo si to neuvědomuje? Nevím, ale tak proč by mi při tom tak nadával? “ přemítá Marta.
Dvakrát týdně k ní začala docházet pečovatelka, aby si aspoň na chvíli oddechla. Jenže i v tu dobu, kdy třeba může zajít odreagovat se na procházku nebo za kamarádkou, stejně myslí na to, zda je doma vše v pořádku. Dcera ji nabádá, aby pro otce našly nějaké zařízení. Říká jí, že se takto o něj nemůže starat věčně, že se sama zničí. „Jenže míst v domovech pro seniory je málo a takového pacienta s demencí nikam vzít nechtějí. Nevím, kam ho mám dát a po pravdě řečeno, asi bych se s tím nevypořádala. Vždycky jsme společně odsuzovali lidi, kteří se nemocných starých příbuzných zbavili umístěním do nějakého domova. Chci mu pomáhat, až do jeho konce,“ vypráví Marta.
Je to výjimka, že o svém trápení mluví. Své celé jméno zveřejnit nechce, protože se na veřejnosti tváří, že nemoc manžela není až tak zlá a že vše zvládá. „Nechci si stěžovat,“ shrnuje. Kdo to nezažil, těžko si takovou situaci dokáže představit. Z muže, kterého žena milovala a obdivovala, který ji třeba štval svou tvrdohlavostí a dominancí, o kterého se třeba bála, že jí ho klovne jiná, protože byl atraktivní, je najednou bezmocný hadrový panák. Zkrátka, je tak nemocný, že je odkázán na péči své partnerky.
Zná to mnoho žen, od těch, které před okolím své domácí trápení tají, až po ty, které se nebojí o těchto těžkých chvílích mluvit. Například manželka známého textaře Zdeňka Rytíře Helena Rytířová se o něj starala doslova ve dne v noci. „Když byl muž napojen na umělé plíce, měla jsem každý den jen dvouhodinovou pauzu. V té přišla pečovatelka. Bývalo to přes poledne a já aspoň stihla za ty dvě hodiny nakoupit a uvařit. Jinak jsem se od něj prakticky nemohla hnout a velmi často jsem u něj seděla i v noci,“ vypráví. Její muž se často dusil, nemohl odkašlávat, dýchat. Bylo třeba kontrolovat jeho přístroje a okamžitě zasahovat při každém jeho problému. Aby nezešílela, začala v té době psát. Jedna z jejich knih vznikla za doby, kdy sedávala u jeho postele. Přesto nikdy nelitovala, že mu takovou péči v poslední fázi život poskytla. Podobně se postavila k nemoci svého muže i Soňa Kodetová. Herec Jiří Kodet také nejtěžší chvíle svého života mohl trávit doma díky tomu, že byla jeho oddanou pečovatelkou.
„Děsím se toho, že jednou budu bezmocná a že bych skončila v nějakém zařízení. Proto jsem si nedovedla přestavit, že bych manžela nechala někde, když byl půl roku před smrtí jen ležící. Naučila jsem se pátrat po tom, na co vše má člověk v takové situaci nárok, kde se dá najít pomoc,“ vysvětluje. Říká, že ji ta zkušenost vlastně posílila. Napsala o svém muži úspěšnou knihu a vkročila do nové samostatné fáze života s pocitem, že neselhala a udělala pro svého manžela to nejlepší.
Kde hledat pomoc?
„Ne každá žena stárnutí partnera dokáže zvládnout,“ připomíná psychiatrička Tamara Tošnerová. „Setkáváme se i s případy, kdy se žena naopak takzvaně mstí muži za příkoří, která jí dříve působil. Najednou má muž méně síly, potřebuje pomoc a žena mu to dá vyžrat, protože se najednou dostala do pozice té silnější, která rozhoduje,“ říká. Problém je často v tom, že lidé nevědí, kde v takové situaci hledat pomoc. Dnes už totiž neplatí, že péče o nemocného partnera musí ležet jen na bedrech partnerky nebo že je nutné ho umístit do nějakého zařízení. Jsou i varianty takzvaně mezi tím.
„Snad každý, kdo se setkal s tím, že někdo z jeho blízkých je nevyléčitelně nemocný a umírá, ví, jaká je to bezmoc,“ říká Sylva Vartová, zakladatelka mobilního hospice Ondrášek. Právě tato statečná dáma udělala v této oblasti velký kus práce. Když její syn umíral na rakovinu, zjistila, jak náročné je poskytovat umírajícím péči doma. Proto založila mobilní hospic. Ten funguje tak, že jeho pracovníci vyjíždějí k nevyléčitelně nemocným, o které se doma starají jejich příbuzní. Ulevují jim od bolesti, povídají si s příbuznými, vysvětlují jim, jak poznají, kdy přijde skutečný konec, pomohou při zařizování věcí s ním spojených.
„Péče o těžce nemocného blízkého je tak náročná, že někdy pomůže jen to, že si někdo sedne vedle vás a drží vás za ruku,“ říká Sylva Vartová. Ano, je to jedno z nejtěžších životních rozhodnutí: Postarám se o těžce nemocného, umírajícího partnera doma? Zvládnu to? Chci to tak? Nebo je mi bližší varianta, že mu najdu zařízení, ve kterém se o něj postarají místo mě?
Tyto otázky si každý musí zodpovědět sám a nedat na to, co slyší od okolí. Každý z nás je jiný, každý má jiné psychické a fyzické možnosti a proto není dobré obávat se předem, že si o nás okolí pomyslí. Ženy se často bojí, že se o nich bude říkat, že jsou mrchy nevděčné, když prostě domácí péči o umírajícího partnera nezvládnou. Jenže to může končit i tak, jak se nedávno stalo v jedné ostravské rodině.
„Maminka se tři roky nepřetržitě starala o tátu, který měl rakovinu,“ vypráví osmačtyřicetiletá Lída. „Poslední fáze byla strašná, ale máma odmítala jakoukoli pomoc. Sehnali jsme pečovatelku, sestry z mobilního hospice, ale máma jakoukoli pomoc odháněla. Byla na nás zlá, tvrdila, že je přirozené, že vše zvládne. Tatínek zemřel a maminka půl roku po něm dostala mrtvici. Ochrnula, nechodí. Já si nemůžu dovolit, abych kvůli péče o ni nechala práce. Jsem sama a jedna z dcer ještě studuje. Jsem bezmocná. Pro maminku jsem našla domov pro seniory, ale cítím od ní tu němou výčitku: Vidíš, já se o tátu postarala. Budu s tou výčitkou žít do konce života,“ vypráví Lída.
Takže, pokud se člověk dostane do situace, kdy jeho partner či partnerka v poslední fázi života potřebuje nepřetržitou pomoc, nezapomínejme, že je sice krásné, když veškeré trápení vezme na sebe, ale že zároveň existuje řada organizací, kde mu aspoň částečně mohou pomoci. Protože postarat se o těžce nemocného partnera v jeho poslední fázi života je to nejkrásnější, co pro něj můžeme udělat. Ale pokud nás dotyčný miloval, určitě by nechtěl, aby nás to stálo zdraví nebo život.
