Jsou dny, kdy je hned od rána všechno špatně. Probudíte se do mlhavého pošmurného rána, šedé nebe, mrholení, teploměr lehce kolem nuly. Nějaký výpadek v teplárně způsobí, že voda je zatím jenom vlažná, a tak ranní sprcha působí spíše jako středověká forma mučení. V kuchyni zjistíte, že došla vaše oblíbená snídaňová pochutina a ani kvalitní káva vaši náladu nevylepší. V bytě pod vámi vyje pes, ještě si nezvykl, že páníček ráno odchází do práce. Aúú… taky bych vyla. Nejraději bych se vrátila zpátky pod deku, tak raději honem stelu, abych odvrátila pokušení. Co naplat, termín DPH se blíží a nikdo to za mě neudělá. Psí život!
Zrovna, když přijížděl výtah, otevřely se dveře od protějšího bytu a vyšla sousedka venčit psa. Do výtahu jsme nastoupili společně a malá chlupatá opice dole u mých nohou se hystericky rozštěkala (myslím tím psa).
„Nebojte se, ona nekouše," řekla s úsměvem sousedka a vzala psa do náruče. Výsledkem bylo, že můj obličej a psí štěkající tlama se ocitly, jak říkají Angličané, face to face.“ Ona ne, ale já asi brzy kousnu“ chtělo se mi říci, ale snažím se uchovat si dobré sousedské vztahy, a tak jsem pouze mimoslovně dávala najevo, že mi to není příjemné. Vlastně jsem si už dávno zvykla na to, že při dojezdu jakéhokoliv výtahu automaticky ustupuji nejméně metr od něj stranou, protože nezřídka se vyřítí z kabinky nejdříve štěkající zvíře, teprve za ním majitel snažící se jej zpacifikovat. A nikdy nevím dopředu, zda se v kabince se svým pánem veze mopslík, nebo vlčák s převažujícími geny vlka. Tam bych při případné přetlačované neměla šanci.
Cestou do kanceláře jsem si při pohledu na venčící provoz venku uvědomila, jak se u nás na sídlišti zvýšil počet psích obyvatel. Po chodníku proti mně se nutila k běhu známá paní s jezevčíkem na vodítku. S pohledem upřeným na mě zasupěla „Šup, šup, dobrý den, běžíme, běžíme.“ Snad jsem si správně vyhodnotila, co z toho patřilo mě, ale moje „dobrý den“ už jsem říkala zádům, která ani snad odpověď nečekala.
Maminka s malými dětmi, jedno v kočárku, druhé se přidržuje rukojeti a poslušně cupitá vedle. Mladá paní spravedlivě rozděluje pozornost mezi děti a čivavu, která je navázaná na vodítku z druhé strany kočárku. Pořadí důležitosti nelze určit. Rodiny se dvěma dětmi jsou na našem sídlišti spíše výjimkou. Dá se říci, že nárůst psů je vyvážen úbytkem dětí. Není žádnou zvláštností potkat zde mladou dvojici držící se za ruce a láskyplně žvatlající na psího miláčka batolícího se kolem. Jeden takový chlupatý plyšák mi právě přeběhl přes cestu, vodítko těsně před mojí nakročenou nohou. Šikovně jsem zabalancovala na druhé noze, ale pochvalu kupodivu dostal pes.“ Hodnej pejsek, k noze !“ Patrně pejsek zaměnil páníčkovu nohu za moji, ale kdo by to řešil.
Muž se zapálenou cigaretou oděn v tepláky a kulicha venčí jakéhosi podvraťáka. Muž sám se procházením neunavuje, v klidu pokuřuje, zatímco pes pobíhající kolem činí velkou potřebu přímo před vchodem do domu. Jakmile je dokonáno, oba mizí v domě. Napadá mě, který asi nešťastník, co vyjde z domu s hlavou v oblacích, pozná na vlastní botu tu nevonící realitu.
Najednou se za mnou ozvalo: „Tak neotravuj a mazej domů!“ polekaně jsem se otočila a pobavila stařenku s jezevčíkem na vodítku dotazem: „To nebylo na mě, že ne?“
Vzpomněla jsem si na našeho psa Míšu z dob mého dětství. Vesele pobíhal po dvoře, občas ležel v boudě, účastnil se každé naší sebemenší procházky kamkoliv, sebemenší akce. Jedl to, co my jsme nedojedli, občas jsme mu kupovali maso z výseku. Někdy si přilepšil loupežnou výpravou do sklepa, za to mu byl „vyprášen kožich", ale pokoj si stejně nedal. Když vykonal velkou potřebu, zadními tlapkami ji zahrabal. Rozhlédla jsem se po sídlišti. Žádný momentálně se venčící pes takový úkon nečinil. Že by bydlení v paneláku tento prastarý pud potlačilo?
Jak vlastně žijí sídlištní psi?
Celý den se pohybují na prostoru 40 - 70 m čtverečných, podle velikosti bytu páníčka. Na povel panáčkují, spí jenom v rohu k tomu účelu určenému na chodbě, 2-3x denně jdou na cca 15 - 20 min. ven, kde na povel konají svoji potřebu. V zimě oblečeni v kabátcích, svetřících, s bačkůrkami na tlapkách, aby jim sůl na posyp silnic nerozežírala tlapičky. Představuji si, jak by Míša zuby a drápy tu krejčovskou nádheru ze sebe serval. A kdyby se měl neustále živit jenom granulemi se zaručeně nejvyváženějším poměrem psích živin, asi by nám utekl. Jo, časy se mění a psi se mění s nimi.
A tak si v pekárně při cestě kupuji čerstvé voňavé rohlíčky - celozrnné pečivo pro dnešek vynechám. V kanceláři dokončím nepovedenou snídani. A vzhůru do práce - žádné stěžování.
Pořád jsem na tom lépe, než sídlištní pes.
