Zařízení pro dříve narozené, kteří nechtějí nebo nemohou žít sami, je mnoho druhů. Je obtížné se v nich vyznat. Přesněji řečeno, je v nich chaos. Existují ty zřízené obcemi, vznikly mnohé soukromé. Od těch vysoce luxusních, tak drahých, že na ně běžný člověk nedosáhne, až po ty, které si zřídili vychytralci myslící si, že budou na starých lidech rýžovat. Mnohé připomínají nevzhledné ubytovny místo prostoru, kde se má člověk cítit příjemně a bezpečně.
Asociace poskytovatelů sociálních služeb proto vytvořila manuál, čeho by si lidé při rozhodování se, jaký domov pro seniory zvolit, měli hlavně všímat. Má více než sto bodů a je dispozici ve zmíněném spolku. „Víme, že mnohá zařízení jsou limitována omezenými dispozicemi budov, sídlí ve starých prostorách. Ale řada věcí ne úplně souvisí s financemi, ale s přemýšlením o tom, co by se dalo udělat pro kvalitnější život seniorů,“ říká předseda asociace Jiří Horecký.
Manuál, čeho si všímat, vydala také organizace Život 90, která pomáhá seniorům. Jmenuje se Desatero, jak vybrat domov pro seniory a je určen jak těm, kteří o stěhování do domova uvažují, tak jejich příbuzným. Bohužel, často dochází k případům, kdy někdo je dlouhodobě nemocný, neschopný starat se sám o sebe, ale čeká dlouhou dobu, než na něj v nějakém zařízení pro seniory bude místo. A tak pak rodina v zoufalství zvolí zařízení, které až tak úplně nevyhovuje, ale je v něm zrovna místo, jen aby už svízelnou situaci vyřešila. Není to tak dávno, co vyšly najevo dost otřesné případy, kdy soukromí provozovatelé domovů pro seniory od klientů vybírali peníze za bydlení, jídlo a služby, ale ve skutečnosti je nechávali žít ve špatných podmínkách. Někteří už kvůli tomu skončili před soudem a jejich ubytovny, jinak se to nazvat nedá, byly uzavřeny. Naopak v jiných zařízeních se péče a zábava pro seniory oproti dřívějším rokům výrazně zlepšila.
Domovy pro seniory jsou ovšem plné z devadesáti šesti procent a loni musely odmítnout šedesát čtyři tisíc žádostí o ubytování. Obrovské číslo, že? Faktem však je, že mnozí senioři se takzvaně pro jistotu, hlásí do několika zařízení najednou a čekají, kde to klapne dříve. Jednou z dalších možností, kde hledat informace, je interaktivní mapa domovů pro seniory, která vznikla pod záštitou Českého rozhlasu.
Podle různých kritérií hodnotí domovy pro seniory v různých regionech. Autorka projektu Petra Paříková za něj získala Cenu pro mladé talenty datové žurnalistiky. „Podobný projekt byl publikován ve Švýcarsku, vzbudil tam rozruch, tak jsem začala přemýšlet, jak nápad realizovat v Česku,“ vysvětluje.
„Část těch dat dostupná byla, my jsme se však s týmem datových žurnalistů snažili vypracovat mapu interaktivní formou, například aby se dalo vyhledávat konkrétně, třeba přímo domov pro seniory starší osmdesáti let se zdravotním postižením a podobně,“ říká.
Tady je deset bodů, které jsme vybrali z dostupných manuálů a považujeme je při výběru domova pro seniory za důležité.
1. Jasno ve financování.
Kolik přesně pobyt měsíčně stojí, kolik z penze zbude, co přesně je zahrnuto v ceně, co se platí navíc? To jsou věci, které by měl každý jasně znát.
Tady je zkušenost jednoho ostravského páru. Oba byli ve skvělé kondici, přesto prodali byt a šli do luxusního areálu pro seniory, ve kterém klienti bydlí v samostatných domcích s předzahrádkou. Měsíčně platili osmnáct tisíc, ale zjistili, že mnohé služby jako třeba kadeřnictví, donáška nákupu do domu, mytí oken se musí hradit zvlášť. Jenže peníze z prodeje bytu docházely a jim došlo, že může být velkým problémem, pokud by jeden z nich zemřel. Z jedné penze se prostě pobyt v takovém zařízení utáhnout nedá. „Máme teď starosti, co s námi bude dál. Navíc jsou na nás v zařízení naštvaní, že tam nejsme stále, ale že léto trávíme na chatě naší dcery. Tváří se, že tam zabíráme místo jiným seniorům a nevyužíváme ho. Což mně připadá nehorázné, když za něj platíme. Chtěla jsem místo, kde budu mít v případě potřeby poskytnutou pomoc a servis, ne vězení, kde mě někdo kontroluje, kdy a kam jedu,“ zlobí se dotyčná klientka.
2. Prohlídka a rozhovory.
Běžte se do domova, o kterém uvažujete, podívat. Pokud to váš zdravotní stav nedovoluje, ať to udělá někdo, komu věříte, kdo vás dobře zná. Buďte tam třeba půl dne. Mluvte s klienty. Vyptávejte se na praktické věci běžného každodenního života: Co bývá k jídlu, jestli je někdo neomezuje v osobní svobodě, zda mají u sebe v pokojích své osobní věci, jak se personál staví k případným stížnostem. Klaďte otázky, buďte slídilové. Když budete mít pocit, že se na vás personál či vedení dívá jako na otravné rýpaly, pozor, něco možná skrývají, tají, nejsou si jisti. Heslo důvěřuj, ale prověřuj zkrátka platí.
3. Vůně nebo zápach?
Všimněte si, že v některých domovech pro seniory to voní, v některých páchne. Ano, je velmi obtížné udržet hygienu v oddělení, kde žijí ti nejstarší klienti ve velmi špatném stavu, který provází pomočování. Ale od toho tam personál je. A právě proto už ti lidé nemohou být sami doma, kde by leželi bez pomoci. Takže čichejme, je to důležité.
4. Soukromí.
Klepe personál před vstupem do pokojů? Probíhá hygiena v intimitě nebo sestřičky klidně přebalují paní při otevřených dveřích na chodbu? Mají klienti dost času pohybovat se a řídit si den v rytmu, který jim vyhovuje? Nebo je někdo stále popohání a určuje jim přesné časy, kdy musejí snídat, kdy jít na vycházku a podobně? Mají klienti možnost přijímat návštěvy v soukromí, telefonovat v soukromí a v klidu?
5. Respekt.
Jak personál klienty oslovuje? Říká jim paní, pane nebo babi, dědo? No, někomu to může připadat milé, ale babičky a dědové personálu klienti opravdu nejsou. Nebo naopak, mají někteří pečovatelé a někteří klienti tak pěkný vztah, že se oslovují křestními jmény a je na první pohled z jejich kontaktu cítit porozumění a úcta? To vše se dá vypozorovat. Ač jde o zdánlivou maličkost, právě takové nastavení pravidel hodně vypovídá o úrovni toho či onoho zařízení.
6. Je tam příroda?
Má domov zahradu? Jak to na ní vypadá? Jsou v domově balkony, terasy, zkrátka, mají klienti za pěkného počasí možnost trávit čas venku? Je zahrada uzpůsobena tak, že je na první pohled patrné, že lidé na ní v létě žijí?
7. Jídlo.
Máte šanci ovlivnit, co budete jíst? Je v domově jen jídelna a v ní přesně určený jídelníček nebo je přítmo tam či v blízkosti možnost jít si koupit, na co má klient chuť? Jak bude nakládáno s připomínkami, pokud dotyčný zjistí, že mu strava nevyhovuje? Teď nejde o to, abychom byli rýpalové, kteří si stěžují, že je polévka moc nebo málo slaná. Jde o to, že každý má v životě jiné stravovací návyky. Tady je zkušenost třiasedmdesátileté Hany, která nedávno byla v nemocnici se zlomenou nohou: „Byl to šok. Dostala jsem třikrát po sobě na večeři balíček salámu a dva suché rohlíky. K snídani totéž, jednou byl místo salámu sýr. Jsem zvyklá jíst celozrnné pečivo, tvaroh, jogurty. Okamžitě se to projevilo na mém zažívání, měla jsem zácpu. Sestry se divili, proč nejím. Paní, která se mnou ležela na pokoji, tam byla převezena z domova pro seniory. Říkala, že přesně stejnou stravu mají i tam. Absolutně nevyváženou, nerespektující zásady zdravé výživy. Všeho sice mají dost, ale například ve formě: Vezměte si rohlíků kolik je libo a zacpěte se jimi, ať nemáte hlad.“
8. Trochu byrokracie neuškodí.
Zjistěte si, jestli je domov pro seniory v registru poskytovatelů sociálních služeb a jaké jsou na něj hodnocení.
9. Dary nejsou povinné.
Mnoho zařízení naznačuje klientům, že kvůli špatné finanční situaci je vhodné dát nějaký ten finanční dar či příspěvek. Často je to naznačováno již ve fázi, kdy se senior o místo v zařízení teprve zajímá. Prekérní situace, na jednu stranu to místo nutně potřebujeme, na straně druhé, proč bychom za něj měli dávat dary, když si na pobyt stejně budeme finančně přispívat? Každopádně platí: Žádné zařízení nesmí přijetí klienta podmínit finančním darem či jiným příspěvkem.
10. Kde to je?
Je domov snadno dostupný pro příbuzné a známé? Ono je sice fajn ocitnout se v penzionu uprostřed lesů na kraji malé obce, ale po čase zjistíme, že tam autobus nezajíždí a ne každý z našich přátel má nebo ještě řídí auto. A jak je vzdálen od bydliště nejbližších? Zajet za babičkou či dědou na druhý konec města se dá i přitom největším pracovním vytížení. Ale jet za nimi přes půl republiky? No to se už musí plánovat, času je málo, někdy to nevyjde. Často to nevyjde. A člověk pak má pocit, že na něj všichni zapomněli, že je v domově takzvaně odložen.
Tak ať už v domově pro seniory jste nebo místo v nějakém hledáte pro sebe nebo své blízké, je dobré mít na paměti, že my jsme ti, kteří si pobyt platíme a personál je tam od toho, aby nám ulehčil život. Ano, platy v sociálních službách jsou mizerné, pracovníci v nich hodně vytížení a unavení. Buďme na ně slušní, respektujme, že to mají těžké, ale nezapomínejme, že jsou tady pro nás.
