To léto pro mě nebylo příliš veselé. Když se definitivně rozplynuly mé naděje na oživení vztahu s Angličanem, vrhla jsem se do archivních pracovních povinností a dřela víc než jindy, snad právě proto, abych neměla čas na "smutnění".
S mou péčí o německou válečnou dokumentaci souvisela mimo jiné i nutnost vyřizovat různé dotazy a požadavky ze zahraničí. A tak jednoho dne napsal jistý pan Ludwig z Bonnu. Běžný dotaz typu Máte - nemáte? Potřebují-li požadavky upřesnění, zanechávám v odpovědi na sebe telefonní kontakt. I stalo se, že pan Ludwig zavolal. Nemohu si v práci dovolit vést dlouhé hovory. A tak jsem mu dala, jako i jiným před ním, své číslo domů. Tehdy jsem ještě měla pevnou linku.
Následovaly volací večery. Pan Ludwig, podle přátel Lutz, byl dobrý vypravěč a čas s ním plynul rychle. Prozradil mi, že pochází původně z východní zóny, ale jako mladistvý přešel hned po válce na Západ. Povídali jsme si o režimu, o práci, ale došlo i na osobní informace. Takže jsem záhy věděla, že nedávno ovdověl a že je mu 59. Mně bylo tedy o 14 let méně. Ve srovnání s mou bývalou láskou, krásným Johnem, který byl o 9 let mladší než já, to byl velký rozdíl. Zvlášť, když mi následně poslal fotografii. Z ní na mě hleděl decentní postarší pán s krátce střiženými kaštanovými, na spáncích prošedivělými vlasy a hubeným obličejem. Můj typ to rozhodně nebyl, ale nijak jsem to nekomentovala a bavili jsme se dál. Dokonce jsem si na jeho tvář i trochu zvykla.
Lutz restituoval v bývalé NDR nějaký podnik. Proto mu nebylo zatěžko protelefonovat se mnou celý večer, až už jsem jednou ukončila hovor konstatováním, že celou dobu sedím na zemi a zebe mě zadek. To mu připadalo velmi roztomilé a erotické. A když jsem mu poslala fotku, studoval ji, jak prozradil, s lupou! Byla jsem štíhlá až hubená a to ho fascinovalo. Básnil, jak chodí kolem luxusních obchodů a představuje si, které modely by mi nejlépe padly. Lidi podle něj neměli vkus a oblékali se lacině. Zkrátka muž na úrovni! Netušil, že i já na sebe do archivu beru občas módu od stánků.
Hovory s Lutzem mě určitý čas bavily. Bylo to večerní rozptýlení po práci, byla to náplast na ránu zanechanou Johnem, byl to flirt ve snaze dokázat si svou přitažlivost? Moc jsem nad tím nepřemýšlela. Ostatně, byl daleko. Jenže zakrátko se Lutz rozhodl přijet. Z Bonnu jel autem do Frankfurtu a odtud doletěl do Prahy. Zde měl strávit víkend. V té době jsem už měla vlastní garsonku, ale pro něj jsem zajistila ubytování v menším rodinném hotelu. Protože neustále mluvil o darech, prosila jsem ho, ať nic zvláštního nekupuje. Přece jen jsme se neznali.
Nadešel den příletu. Jela jsem samozřejmě na letiště a srdce se mi svíralo při vzpomínce, jak jsem tu čekala na Johna. Můj pohled neustále pátral mezi pasažéry z Frankfurtu, ale někoho jako pána na fotografii jsem nenašla. Skoro jsem si začala přát, aby nepřiletěl. Nakonec u příletu zbyl bělovlasý dědeček značně v letech, který se rozhlížel a hledal. Ten jediný cestující, na kterého nikdo nečekal, byl tedy "můj Lutz"! Fotka, kterou mi poslal, musela být snad 20 let stará. Mozek začal pracovat. Uteču, ujedu domů, zamknu se, nebudu brát telefon. Bylo by to dětinské a nezdvořilé. A tak jsem tomu pánovi vykročila vstříc. Byl to on. Já jsem v té době vypadala opravdu hodně mladě. On mě znal z fotky ve skutečné podobě, já jeho nikoliv. Hned od počátku se chtěl chovat velmi důvěrně a líbat mě. Jenže já jsem byla od první chvíle jako prkno. Věděla jsem, že ho nemůžu poslat rovnou domů. Takže nastal problém, jak strávit víkend, aby sám pochopil.
Nepochopil. Byl velmi sebevědomý a stále hrál toho padesátníka, který se ke mně hodí věkem. Dělalo mu problémy jet na eskalátoru a mládež ho v metru pouštěla pro jistotu sednout. V trojském zámku ho průvodce opatrně vedl, aby neuklouzl, zatímco mně jen řekl: Támhle máte pantofle. Nejhorší ale bylo, že mluvil neustále o penězích. Byl to ve skutečnosti velký skrblík. Svou předchozí družku využíval jako služku a divil se, že by jí měl něco platit. Nesnášel vlastní dcery, které na něm chtěly vyplatit část dědictví po matce. Zaměstnancům svého závodu ve východním Německu platil minimum, protože jim to přece muselo stačit. A mně nakonec přivezl malý poznámkový blok!
Když jsem ho ze zdvořilosti pozvala k sobě odpoledne na kávu, chápal to zřejmě jako výzvu. Začal nenápadným položením ruky na mé koleno a ta ruka chtěla postupovat výš. To už jsem nevydržela a řekla, že všechno je úplně jinak a je načase si to ujasnit. Začal mě lákat na vidinu bezpracného blahobytu až do smrti a na společnou cestu do kterékoliv země světa dle mého výběru. Když jsem si uvědomila, že bych to všechno sice absolvovala, ale s ním, řekla jsem: Ne. Pracuji ráda a pracovat chci. A klidně půjdu na práci i do Německa, ale sama.
Urazilo ho to. Změnil tón a ironicky se mě ptal, jestli si myslím, že mě snad v Německu jako cizinku bude někdo chtít zaměstnat. A vůbec, co si myslím, a že jsem se v telefonu chovala jinak. Najednou jsem vážně řekla: Nevěděla jsem, s kým mluvím. Vy jste mě podvedl. Není Vám zdaleka 59 let...Zacukalo mu to koutky úst. Ťala jsem do živého. Vyjel na mě, co si to dovoluji, takové neoprávněné tvrzení, a že by mi mohl ukázat občanku, ale nemá to zapotřebí.
Nemělo smysl to dále protahovat. Zavolala jsem taxík a ten Lutze odvezl na letiště. Když odjel, měla jsem ze všeho hodně špatný pocit. Svým způsobem mi ho i bylo líto. Vždycky jsem respektovala starší lidi a v mnoha případech věk opravdu nehraje roli. To však ale musí platit nějak spontánně u obou. Na falši stavět nejde. Lutz měl rovnou odkrýt karty a dát mi možnost volby. Bylo by to poctivější. Myslel ale, že se chytím na bohatství.
Krátce nato jsem jela pracovně do Berlína a tam jsem požádala známé z evidenčního úřadu válečného Wehrmachtu o prověření, zde je pan Ludwig H. v evidenci. Můj odhad se potvrdil. Lutz samozřejmě sloužil už za války v námořnictvu. Bylo mu opravdu přes 70 a dnes by mu bylo kolem 90.
Za několik měsíců mi Lutz napsal. Za záminku si vzal, že někde dodatečně objevil několik mých fotografií ze své návštěvy Prahy. Především se ale pochlubil, že se seznámil s mladou českou lékařkou, které narozdíl ode mě ten věkový rozdíl nevadí, i když v jejím případě narozdíl ode mě věkový rozdíl je. Svůj věk tedy ani pak nepřiznal a já už jsem neměla chuť sdělit mu, že ho mám oficiálně potvrzený, a tak jsem to přešla mlčením. A té lékařce jsem to vlastně přála i nepřála.
Není to veselý příběh. Možná, že mnoho českých žen udělalo podobnou cestou v cizině štěstí. Já jsem tu zlatou klec za každou cenu nechtěla. Dlouho mě ale trápil pocit, že jsem možná i já sama vzbudila v tom muži zbytečné naděje a on se je pak snažil realizovat i za cenu trapnosti. Asi proto jsem ten příběh vlastně nosila dodneška jen v sobě. Teď už ho znáte i vy.
