Senior Bohouš Hrabánek si představuje život jako pobyt na gumovém pásu přepravníku, který dopravuje materiál do otevřeného vagonu železničního nákladiště. Sedíte na pásu a ten se sune pomalu nahoru. Můžete se na něm hádat, brečet, smát se i fackovat. Tato pohyblivá podlaha si to šine, ať chcete, nebo nechcete. Nakonec spadnete do vagonu věčnosti. Čerstvý důchodce se rozhodl vzdorovat času. Musí se napřít a žít v činorodém ruchu do poslední chvíle.
Ihned se přihlásil k agentuře. Pohovor absolvoval úspěšně a posadil se na vrátnici výzkumného ústavu. Provedl také inventuru bývalých lásek a zapojil se do uspokojování všech jejich potřeb. Dosud pohledný a statný senior nemá problémy zdravotního i společenského charakteru. Jednu kamarádku navštěvuje v jejím bytě, druhou hostí doma a se třetí jezdí na zájezdy. Pozoruje však pozvolné chřadnutí vrstevníků ve svém okolí. "Sakra, to už musím přece chátrat i já!“ Před zrcadlem ale chátrání jaksi nepozoruje. Nemá pleš, vidí dobře na obě oči. Pod šedivou kšticí a čelem má jakýmsi zázrakem umístěno dosud černé obočí. Jde to i v posteli, ačkoliv už zkusil i Viagru.
První ránu dostal Bohouš při srazu abiturientů. Blížil se na stanoviště zcela zamyšlen. Už byl skoro na místě, když vtom spatřil před restaurací partu šedivců. Jeden byl na vozíku a ve skupince rozpoznal několik holí. "Jsem to ale popleta. Vždyť jsem zabloudil . No ale já jsem byl vždycky špatný navigátor.“ blesklo mu hlavou. Najednou se ozvalo sborově: "No konečně jseš tady, kde se flákáš Mandaríne!“ Jsou to oni, kluci se po letech oslovují přezdívkami studentského mládí. ,, Sakra to jsem taky tak sešlý, doma před špíglem se mi to nezdá,“ utěšuje se příchozí. Skupinová fotografie mu dala ránu mezi oči. Mezi tou partou zmizel a nevybočoval z průměru.
Abiturientské srazy se staly každoroční záležitostí. Abiturientů ubývá. V roce 1960 maturovalo celkem dvacet devět kluků a už je jich naživu jen osmnáct!
A život jde dál. Bohouš už překročil sedmdesátku. Zrcadlo mu pořád lže a on si myslí, jaký je ještě Jura. Najednou se zredukoval i jeho vztah k ženám. Dnes je pro něj ,,žabec“ i šedesátiletá důchodkyně. Jako čerstvý důchodce budil pohoršení známostí s o sedmnáct let mladší paní. Teď by se ten rozdíl v toku času jaksi smazal. Osamělý penzista by nepohrdl ani zachovalou sedmdesátkou. Jenže nemá co nabídnout. Peníze nemá a vědomostmi neoslníš.
Běh času se nedá zastavit. Důchodce ráno vstává a činí úkony jako letadlo před startem. Jedna noha nahoru, pak druhá. Totéž ruce. Posadí se a hlava se mu nemotá. Hurá! Lze absolvovat další den.
K pročistění mozku chodí Bohouš hrávat šachy. Tuhle ovšem omylem zahrál soupeřovými figurami! Omyl zatím obrátil v legraci. Dcera Petra často navštěvuje osamělého otce v jeho mládeneckém kutlochu. Tu vypere záclony, tu umyje okna. Jednou opravila závěs, který se zadrhával. Pravila:,, Vím, že lezeš na židli, tak jsem měla strach. Abys nezahučel dolů. To víš, staré kosti!“
Mladí mají chatu v rekreační oblasti Radějov. Bohouš tam často bývá odvezen autem při různých příležitostech. Zacházejí s ním jako s porcelánovým šálkem na kávu. Tuhle se vydali na výlet k místnímu rybníku. Dcera jej podpírala a zásobovala radami. Ozývalo se: "Tati pozor, tady je pařez. Pozor na té lávce, neuklouzni! Moment, já tě přidržím!“
Bohouše nemístná pozornost a přemíra péče naštvala na nejvyšší míru.Řekl si: "Sakra já přece nejsem taková stará rachotina. Já ještě můžu překvapit!"
Nakonec dospěl k rozhodnutí. Všem ještě ukáže. Namluví si vdovu Ouholíčkovou a začne s ní regulérně žít. Musí ale dát pozor a uschovat před ní zdravotnické pomůcky a deset krabiček prášků denní potřeby!
