Ale ouha! Znojemská Fruta, do které jsme okurky z pole, kde jsem organizoval sklizeň, vozili, se po devadesátem roce pomalu ale jistě vytrácela, až zcela zanikla.
Organizaci sklizně nebudu popisovat, spíše to, co se dělo kolem ní. Dvanáctihektarový lán, který jsme v onom roce sklízeli, byl celý pod závlahou a její použití bylo úzce spjato se sklizní. Aby plody nepřerostly, bylo nutno je na stejném místě sbírat již každý druhý den, takže hoši, kteří závlahu obsluhovali, přenášeli trubky bezprostředně po sklizni. Zavlažovalo se i v noci, aby půda aspoň den vysychala a sklizeň neprobíhala v bezedném bahně. "Puky", na kterých byly umístěny trysky, chrlily vodu do vzdálenosti přes dvacet metrů, a protože se otáčely, pokryly kruh o průměru přes čtyřicet metrů. V horkých dnech července byly závlahy i zdrojem vítaného osvěžení pro brigádnice a jistě si dovedete představit to pozdvižení, když jsem svižným tempem na motocyklu přijel na pole a kolem závlahy se sprchovala a smála spousta jen tak na Evu oděných žen ve věku od osmnácti do sedmdesátky. I takové se našly. Nevěděly, kde dát ruce napřed, obvykle jedna ruka šla nahoru a druhá dolů a s jekotem zmizely ve větrolamu. A tak si občas i závlaháři přišli na své.
Okurky se v tomto kraji pěstovaly na každé zahrádce a zavařovaly s použitím zaručeně toho správného znojmookurkového nálevu. Ne však všem, zejména nepřízpůsobivým, vyhovovalo plahočit se kolem zahrádky, a tak si počkali, až budou okurky na poli. Když rozevřu vějíř jejich sklizňových zájmů, musím začít brzy na jaře, kdy chodili sklízet čerstvě nasazené brambory a nepomohly ani cedule, že sadba je namořena zdraví nebezpečnou chemikálií. Pokračovali pak v třešňovém sadu, na hrášku, meruňkách, broskvích a přes okurky a papriku se propracovali až k vinohradům, kde těžce konkurovali špačkům. Nejraději sklízeli už sklizenou zeleninu v plastových bednách. A to už se dostáváme k nejožehavější komoditě, která "měla nohy".
Tady zájem zevšeobecněl. Každý doma potřeboval plastové bedny, a tak jich denně "uteklo" třeba i deset. Při rozsahu sklizně prázdné bedny přivážela nákladní auta, která nakládala pak plné bedny do Fruty. Bedny se skladovaly přímo na poli a nešly zabezpečit nijak jinak než hlídačem, který současně hlídal i pole. Vzdálenost do hospody byla však menší, než obchůzka kolem sklízeného pole, a tak se stávalo, že než hlídač "urazil" v hospodě tři, čtyři piva, než zavřeli, "odpochodovalo" z pole spousta beden i s obsahem. Nad obsahem jsem mohl mávnout rukou, bedny však byly evidovány a po sklizni se musela udělat inventura a vyrovnání s Frutou. Kdo jiný odpovídal za bedny než já a tím i za zjištěné manko v počtu beden. Platit ztrátu se mně pochopitelně nechtělo, a tak jsem vymyslel preventivní opatření, které fungovalo. S řidičem jednoho kamionu jsem se domluvil, že mně doveze auto s vlekem, plné prázdných plastových beden, a ty jsme složili na sýpce. Bylo jich kolem tří tisíc. Na polo jsem pak přiložil navíc 50 beden okurek a poslal je skladníkům ve Frutě, aby vyrovnali manko, které jim vzniklo, když část okurek mizela v taškách zaměstnanců, kteří neměli tolik "filipa", aby si odnesli domů už hotové výrobky ve sklenici. Z beden na sýpce jsem pak vyrovnával manko. A tak to klapalo pak i několik dalších let a můj nástupce mně blahořečil.
Přišel podzim, plískanice a zima, která se toho roku nevydařila, a o jaru ani nemluvím, protože o něm budu mluvit příště.
