Po návratu z Paříže mě ještě pár dní provázely vzpomínky, připomínající růžové sny, kdy člověk lituje, že se probudil. Situace v politice se dále vyhrocovala, zejména díky obsahu už tři týdny chváleného a zatracovaného manifestu Svazu čs. spisovatelů "Dva tisíce slov", sepsaného Ludvíkem Vaculíkem, a já se musel chtě nechtě postavit na tu nebo onu stranu.
Rozhodnutí bylo snadné. Považoval jsem název hnutí za "socialismus s lidskou tváří" za první krok k nápravě všeho, co za dvacet let cesty k socialismu komunisté, tedy i já, který jsem byl stále členem a funkcionářem KSČ, zničili. Už dávno jsem se styděl za popravy mnoha lidí, kteří nesouhlasili s politikou KSČ, věznění tisíců v lágrech, vystěhovaných a ožebračených sedláků z vesnic, neskutečným dopadem Stalinova kultu osobnosti na bytí a nebytí milionů lidí nejen v tehdejším Sovětském svazu. Pochopil jsem, že vynikající pozice našeho státu, měny a ekonomiky z první republiky, vzala zasvé a že jsme hospodářsky skončili na periferii Evropy. Zásadní prvky socialismu, o které se režim opíral, plná zaměstnanost, bezplatné zdravotnictví, bezplatné studium /kterého jsem i já využil/, teorie stejných žaludků, která ovšem nepředpokládala i stejně pracovité ruce a přemýšlivé hlavy, se staly postupně brzdou rozvoje. Každý si tím "svým" byl jistý, jedni dřeli do úmoru /dělnice na pásech/, jiní se poflakovali půl dne po hospodách /údržbáři/, statisíce hájily mír v kasárnách a vojenských zařízeních a velitelé nikdy boj nedovedli do konce. Proč také, když jejich život v rámci výhod, které měli / a nebyly malé/ plynul v pohodě a spokojeně.
Už tenkrát se objevily návrhy na jejich podstatné početní omezení, a kdyby přišel skutečný mír, jak se mnohem později také stalo, přišli by o práci /?/ a všechny výhody. Takže vše pro mír, ale všichni do jednoho budeme stát na stráži míru i po jeho dosažení.Zvolil jsem cestu otevřeného nesouhlasu s dosavadním režimem a přidal se k těm, kteří byli stejného názoru jako já, a orientoval jsem svou činnost jako předseda mistní organisace KSČ a člen KV KSČ Brno s plným nasazením tímto směrem.
Ředitel statku, na kterém jsem pracoval, zůstal nadále ředitelem, stal se členem přípravného výboru Svazu státních statků a jeho nejbližší spolupracovníci začali mít dojem, že jim je současný kabát už dost těsný a začali se ohlížet po novém v domnění, že kdyby to skutečně "prasklo", mohlo by dojít ke značným organizačním změnám, a tak se kolem mne začala vytvářet fáma možnosti, že se v takové situaci stanu ředitelem. Najednou mne ekonomický náměstek ubezpečil, že by si se mnou rád zahrál taroky a vzal by s sebou i kádrováka a vedoucího účtárny, abychom byli čtyři. Na statku se objevil Josef Smrkovský, přední představitel tahu na svobodnější branku, a všichni mu padali kolem krku, až jsem se divil. V krajském výboru se vedly slovní bitky na ostří nože a postupně se na pravou stranu přidávalo více a více levičáků. Co kdyby!
A pak se to stalo. Dvacátého srpna jsem odejel se dvěma kolegy do Krkonoš za skupinou kombajnů, které jsme tam měli v rámci kooperace na Státním statku Lány. Mechanizátorem tu byl můj spolužák z fakulty Milan, který se nás ujal, poklepali jsme kombajnérům na rameno, posbírali výkazy práce a nechali jim pár flašek vína. Ubytovali jsme se u Milana a dlouho do noci seděli a popíjeli, diskutovali o tom, jaká je naděje na ukončení sklizně a na ten očekávaný socialismus s lidskou tváří. Nikoho ani nenapadlo, že ráno bude moudřejší večera.
Ve čtyři hodiny ráno nás Milan vzbudil a sdělil nám, že nastala bratrská pomoc a přes hranice se valí skoro celá Varšavská smlouva. Pokládali jsme to za dobře míněný vtip a poslali Milana k vystřízlivění. A pak pustil rádio. Hlasatel vzrušeným hlasem už zřejmě poněkolikáté opakoval zprávu, která byla k neuvěření. Rychle jsme sbalili své sakypaky, posnídali a postavili se do fronty před benzinkou.
Cesta domů byla strastiplná. Silnice plná aut a obrněných vozidel a od pásů tanků odletovaly kousky asfaltu. Hrýzli jsme si rty a nemohli jsme uvěřit tomu, co se stalo. Dopili jsme láhev rumu, kterou nám dal Milan na cestu, a čím dál ve vnitrozemí se situace na silnici lepšila. Domů jsme dojeli kolem poledne a v naší obci, odkud bylo vidět do Rakouska, nebylo po okupantech ani památky. Ti se usadili poblíž státní silnice u Znojma, rozbili tábor a začali žebrat o vodu. A nejen o ni. A tenkrát jsem ještě netušil, že se pro mne otevírá brána z Alighieriho Božské komedie a nabízí:
"Mnou vchází se do trýznivého města, vchází se do věčné bolesti, mnou vchází se k těm, které Bůh věčně trestá. Mnou dal Pán průchod spravedlnosti, jsem z boží moci, dílem lásky jděte, jsem sklenuta nejvyšší moudrostí. Patřím k těm věcem, které v tomto světě jsou od věků. A navždy potrvám.
Zanechte vší naděje, kdo vstupujete."