Bylo pondělí, třetí den našeho pobytu v Paříži a tedy pracovní den se vším všudy. A tak i pan doktor nemeškal a už v osm hodin se začal připravovat na svoji denní pracovní pouť, kterou měl dnes navíc opepřit naší přítomností. Mezi topinkami na sucho, vajíčky na slanině, rozpustnou kávou a mísou zeleniny a ovoce, které jsme ani neznali, nás seznamoval s dnešním programem:
"Milado" promlouval k manželce "dnes vám ukážu svoje pracoviště a bude to trvat celý den, tak se nelekněte. Tebe jako kolegyni z oboru to bude jistě zajímat a Jaroslav nechť třeba kouká po ženskejch."
A stalo se. Po deváté jsme ve vypůjčeném autě dorazili na parkoviště před honosnou pětipatrovou budovu s nápisem OPHTALMOLOGIE poblíž Trocadera a posléze vkročili do prostorné haly, recepce se spoustou reklam na brýle a kapky, dvacítkou křesel a stolků s všemožnými časopisy, u nich několik čekajících pacientů. Idylické prostředí dotvářela tichá hudba z reproduktorů a za pultem se usmívaly tři recepční, kterým nás Boris představil a mne ponechal v jejich péči. S manželkou se vydali na prohlídku této oční kliniky, kterou vlastnila skupina čtyř očních lékařů, a jak jsem se později dověděl, Boris byl jedním z nich.
Děvčata voněla francouzskými parfémy a pařížskou módou, nabídla kávu, zákusky, coca colu a družný rozhovor.
"Parlez-vous francais?". Nezabral jsem.
"Do you speak English?". Zakroutil jsem hlavou a červeň zaplavila moji líc.
"Sprichst du Deutsch?". A dostavil se i pot na mém čele.
Na ruštinu nedošlo a já si vzpomněl na první setkání s živou francouzštinou v roce 1947, kdy jsem se při cestě vlakem do Prahy přimotal ke skupině francouzských studentů, kteří jeli na Světový festival mládeže v Praze. Milá dívenka jménem Jeannet se snažila o rozmluvu stejně vytrvale a nakonec jsme se domluvili i na vzájemnou korespodenci. U domluvy bohužel zůstalo.
Ale zpět do recepce. Úsměv ze tváře dotazující se recepční nezmizel a pokud měla nutkání zeptat se mě, jestli jsem hluchoněmý, pak to na sobě nedala znát. A tak mne alespoň obklopila spoustou časopisů pro muže a já dělal, že mně nelezou oči z důlků. Francouzský koňak nebyl také k zahození a po třetím jsem byl ochoten bavit se lámanou němčinou, kterou jsem pochytil za války na obecné škole.
Boris přivedl moji ženu za hodinu a oba se tvářili poněkud jinak. On se šťastným úsměvem, že mohl představit několik totálních překvapení, moje žena mluvila něco o Jiříkově vidění. A to jsme ještě nebyli v Borisově soukromé ordinaci. Tam jsme dojeli za pár minut a přivítala nás sekretářka Madeleine se širokým úsměvem na široké tváři a odhadem jsem jí usoudil tak 120 kg hmotnosti. Ordinace byla luxusní. Kožená křesla, bar, na oknech čínské žaluzie, spousta přístrojů a žádná sestra. Pohodlně usazeni v křeslech jsme naslouchali vyprávění, že ještě ordinuje dvakrát do týdne ve státní nemocnici, a pokud tam shledá nutnost operace pacienta, operuje jej na státní klinice. Čtyři pracoviště. Obdivuhodné. Proto sekretářka, která mu připravuje denní program. Nedalo mně to a zeptal jsem se, proč má tak plnoštíhlou sekretářku.
"To se zeptej mé ženy, ta mně ji vnutila", zněla smutná odpověď.
Řeč se točila kolem zdravotnictví u nás a ve Francii. Boris dost dobře nechápal náš systém. I zde byli lidé zdravotně pojištěni, ale při každé návštěvě museli zaplatit plnou taxu za vyšetření, ošetření nebo operaci. Pojišťovna jim zaplatila provedené úkony v plném rozsahu až po měsíci a mnohé odradila třeba od zbytečného zásahu, protože měsíc museli vynaložit určitou částku, kterou po tuto dobu neměli k disposici. Boris tvrdil, že to má velký psychologický dopad. Určitě zajímavý systém, který by se mohl uplatnit i u nás. Jinak samozřejmě měl každý francouzský občan možnost vybrat si lékaře, nemocnici, operatéra a služby na úrovni, na které si finančně troufá. Nadstandardní placená zdravotní péče zde byla naprosto běžná. Holt kapitalismus.
Večer jsme strávili povídáním o politice, myslivosti a dověděli jsme se, že zítra budeme mít program na celý den. Borisova sekretářka s manželem nás zavezou do do Versailles na prohlídku zámku a jeho parku. Zlatá rybka v našem programu. A jak sebou mrskala, vám řeknu příště.
