No jo, ale piš si něco s někým, když ani neznáš jeho jméno. Takže jsem se jednou zeptal hned akčně jedné, co mně odepsala, jestli by byla tak statečná a mohli bychom se někde sejít. Souhlas. A hned jsem se jí představil jménem.
Ahoj, já jsem Roman alias pro přátele Romča. Mohu vědět na oplátku tvé jméno? Odpověď přišla zajímavá: „Proč tě to zajímá?“ Vykulil jsem oči jak na výplatní pásku a odepsal: „Ale jak tě teda oslovit jménem?“ Tak to na sebe práskla.
Napsala, že bychom se mohli hned vidět osobně, protože na netu je dost blbců, co jen píšou a nic víc. Tak by se proto ráda co nejdříve osobně setkala. Jelikož jsem byl akční, doslova jsem nadskočil a řekl si: Ty vado, ono to tu funguje normálně.
Tak nějak jsme si prohodili základní data a přišla hodina H. Aby se dotyčná nelekla, vošmudlal jsem si v koupelně holicím vrčícím nesmyslem tvář, napatlal se tím úžasným ADIDASEM dle reklamy pro ženy neodolatelným, nahodil na sebe čisté hadříky a s tepem 300 úderů za minutu s nadšením klusal na své první rande přes počítač.
Tedy, myslel jsem si, že jsem hrdina, chlap statečný a protřelý, ale jak jsem se blížil k místu setkání, kde v Praze asi tak nejlépe – na Václaváku pod ocasem. (Myslím tím koňský ocas, takže pomník sv. Václava). V těle jsem měl nějaké chvění, křeče z trémy, a když jsem dorazil na místo, tak vzadu dole se daly štípat dráty. Koukal jsem kolem sebe, dle popisu a fota, co mi poslala, ji hledal v okolí, ale žádná lepá děva podobná té na fotu z netu tam nebyla. Jukl jsem na mobil… No jo, v záchvatu euforie jsem nějak přidal do kroku a dorazil asi o 10 minut dřív.
Přijde, nepřijde, přijde, nepřijde… Z mé letargie mě náhle vytrhl rázný hlas. Až teď, když zazněl, jsem pochopil, jak to ten Erben vlastně v té Polednici myslel. Hlas vichřice podoba.
„Ty jsi Roman?“
"Jo, jsem,“ špitl jsem a podal jí ruku na pozdrav. Stiskl jsem nataženou ručku jedné leklé studené ryby. Dáma mě sjela pohledem takovým jak ty od rentgenu na letišti, a rázně doslova štěkla:
„Tak čau. Kam půjdeme?“
„Psali jsme si, že si někam sedneme a popovídáme, tak já dám na tebe…“
Koukla se na mě takovým pohledem, že jsem se jí málem přiznal k daňovým nedoplatkům.
„Snad mě pozveš někam ty, ne? Když už jsem tu.“
Vyřešeno. Tak jsem sklapl podpatky, řekl si klid, třeba má ty dny, co ženy „milují“, a šli jsme si sednout do takové malé, ale příjemné hospůdky.
Bylo odpoledne, každý byl už nabaštěn, napojen, znova zapojen v pracovním procesu, a tak hospůdka zela prázdnotou. Obsluhující dívčina se na nás přívětivě usmála a řekla milým hlasem:
„Prosím, vyberte si místa.“
„Tak kam si chceš sednout?“ potichu jsem se jí zeptal. Znova následoval přísný pohled a dáma na mě vyhrkla:
„No, přes celou hospodu já chodit nebudu.“
Sedli jsme si hned na kraj u vchodu a já si v duchu představoval, jaké by to tu bylo hezké při korzování s ní pěšmo kolem stěn hospody – a tu babu nevrlou do nich zazdívat po částech. Ale pak jsem se usmál, řekl si, bude bašta, najíme se, popovídáme a uvidíme, co dál. Při výběru z jídelního lístku, co že si to vlastně dáme, jsem se nahlas optal dámy: „Dáš si něco k jídlu?“
„No snad jsi mě na to jídlo pozval, ne?“ Kruciš, že jsem o tom zase nevěděl. Já ji pozval jen na to posezení, kávu a setkání… Ale co, uvidíme. Situace u stolu začala gradovat a mně nějak začal stoupat tlak do… Tam né, ale do hlavy.
„Přejete si jídelní lístek?“ zeptala se obsluha. Ano, dívenko obsluhující. Hrozný hlad trápí nás. Dáme si něco k jídlu. Dáma ze seznamky švihala pohledy na mě a na tu dívenku, co nás obsluhovala, a mlčela.
Obsluha přinesla jídelní náčiní, objednané pití a na stůl se snesla ošatka s bylinkovým máslem a hezky nakrájenými plátky čerstvé veky. Až jsem nad tím hlady skoro slintal jak bernardýn Bohouš.
Romčo, řekl jsem si, teď zaboduješ. Vzal jsem nůž, mile se usmál na to, co sedělo proti mně, a řekl líbezným hláskem:
„Mohu ti zatím namazat malý předkrm?“
To jsem si naběhl. Opřela ruce o hranu stolu, předklonila se, zaměřila ty svoje kukadla na mě a pomalu řekla krásnou větu:
„To jako chceš říct, že tu budu jíst nějakej blbej namazanej chleba? To si snad děláš srandu.“
Můj tlak vylítl v tu chvíli ze 120 na 820, polkl jsem slinu a špitl: „Nedělám,“ a obsloužil se sám. Ono vlastně zbude víc pro mě. Vybrali jsme si jídlo, objednali a děvenka obslužná ladně zaplula do kuchyně. Pohodlně jsem se opřel do židle, zadíval se na to, co sedělo proti mně, a optal se: „Tak, jestli se mohu zeptat, koho vlastně hledáš?“
Její reakce na tenhle můj dotaz? Tak bych se nelekl, ani kdyby vedle mě dopadl Marťan a udělal na mě baf, jako při její reakci na mou otázku. Vykulila bulvy, oči se jí roztáhly po tváři plné masti a hnědého prachu ve vražedný kukuč a z úst se vydrala tato slova:
„Rozhodně nehledám nějakého hajzla, kterého budu živit. Když už si někoho najdu, tak už nebudu blbá, budu si žít svůj život a když bude hošánek se mnou bydlet, tak hezky bude platit vše napolovic. Já chlapy znám, jsou to…“
Já to raději ani nenapíšu, aby mně pak v reálu nedal někdo z chlapů přes kušnu. Ale to, co sedělo přede mnou, to byl uzlík zla, nepochopení, arogance a vzteku. Někdo jí musel hodně, ale hodně citově ublížit – nebo materiálně uškodit, nevím. Ale lítala v tom hezky začerstva.
Sypal jsem do sebe poživatiny, ona na oplátku zas ze sebe při jídle chrlila hromy blesky – a já byl ten její hromosvod, jako bych za všechno mohl. Poslouchal jsem, jak jsme my chlapi nedokonalí, tupí a na nic. Zkrátka hajzlíci jedna báseň. Ale ona je chytrá, ona to zná, prostě paní úžasná a dokonalá. Dojedli jsme a já to naše rande raději ukončil slovy, že mám ještě něco k zařizování. Šel jsem k baru, usmál se na dívenku za ním, ona se usmála na mě se slovy, co že si to přeji.
„Máte to tu hezké. Budu platit. Dohromady.“
Zaplatil jsem, nechal jako spropitné pár korun a špitl: „To máte na fond podnikání.“
Popřáli jsme si navzájem hezký zbytek dne a já vyšel po schodech z restaurace ven, kam ta tajemná děva ze seznamky vystřelila jak Sputnik z Bajkonuru. Před restaurací mi děva seznamovací řekla tak díky, musím jít, a odešla. Já si v tu chvíli oddechl, že to mám za sebou.
Po chvilce přišla na můj mobil kvíkající SMS.
Bylo mi s tebou dobře, ale na to, jak vypadáš, máš dost velké ego, že sis přede mnou dovolil koketovat s personálem. Takového chlapa já do života rozhodně nehledám. Čau.
Mně se podlomila kolena, slzičku v oku jsem uronil… Žádným smutkem nebo ze zklamání, ale to bylo samým štěstím, že to tak dopadlo. Podíval jsem se na nebe nad hlavou a řekl si v duchu – a mám to za sebou.
Přišel jsem domů, stoupl si před zrcadlo, pohlédl na sebe a řekl si od plic: „Máš to, ty vole, zapotřebí?“
Bohužel jsem netušil, že tohle je jen slabý vánek toho, co bude dál a co mě všechno kolem netu a lidí na něm čeká do budoucna.
Jak šílený život, ale i milý osud mě v tom seznamování zasáhne a jak to vše dopadne.
