Je květen 1968. V Paříži probíhají studentské nepokoje a noc z 10. na 11. května se stala "nocí barikád" a centrum Paříže se proměnilo v bojiště s barikádami a hořícími automobily. Desítky studentů byly zraněny a následující den prezident Pompidou plní podstatnou část studentských požadavků, nepokoje však nekončí a vrcholí největší generální stávkou v historii Francie a krize končí až v polovině června. Ve Spojených státech byl zastřelen prezidentský kandidát Robert Kennedy a Beatles dokončili film Žlutá ponorka. A přišel opět dopis od přítele Narodetzkého, ve kterém nás zve na týdenní pobyt v Paříži.
S politickým vývojem v republice svitla naděje, že bude možnost vycestovat do Francie, a ta se také splnila. Spolu s manželkou jsme dostali výjezdní povolení, objednali zpáteční letenky, které překvapivě stály dohromady 1800 Kč /dnes necelých 5000 Kč/ a 14. července, v den státního svátku Francie /výročí dobytí Bastily/, jsme přistáli na nedávno otevřeném letišti v Orly.
Od této chvíle jsme se cítili jako v Jiříkově vidění. Francouzsky jsem znal jen pár kleteb, které Boris používal vždy, když na honě netrefil vyhlédnutý cíl, obavy se však rychle rozptýlily, protože od letadla do letištní haly jsme kráčeli vyhrazenou uličkou mezi provazy a tam už na nás Boris mával. Černoch nechtěl vidět ani pas, jen mávl rukou a následovalo kamarádské přivítání.
Na parkovišti s možná tisícem automobilů jsme našli Borisovo auto, já si lehl dopředu, manželka spočinula vzadu. Opravdu lehl, protože jinak se nedala označit poloha pro spolujezdce v Alfě Romeo, kterou jsme z letiště odjeli. Ulice Rue de Passy, auto do podzemní garáže, výjezd do posledního, ani si nevzpomínám kolikátého patra, přivítání s paní Narodetzkou, také lékařkou, ubytováni v dětském pokoji, protože synové jsou na prázdninách ve Skotsku.
Zasedáme k večeři. Pod deskou prostřeného stolu s broušenými číšemi na šampaňské, které jsme minulý rok Borisovi věnovali jako dárek, tiskne Boris tlačítko, přichází služebná, odstřeli šampaňské a číše jdou nahoru: Živijóóó. Největší problém byl s langustou. Tak velkého raka jsme viděli poprve a zkušenosti z konzumace českých raků říčních byly jen slabým vodítkem. A přesunuli jsme se do Borisovy pracovny, která byla na rovné střeše domu nad bytem a žasli nad miliony světel Paříže, přerušovaných výbuchy ohňostroje, který odpalovali ve všech dvaceti/?/ obvodech Paříže k oslavě státního svátku.
"Tak jaký program vymyslíme na zítřek" zavedl Boris řeč na to, na co jsme už celou dobu čekali a představovali si Eiffelovku, Louvre, Versaillský zámek, katedrály Nottre Dame a Sacre Couer s nádherným výhledem na Paříž, Montmartr, Piggale. Moulin Rouge, Champ Elysees. "Co kdyby jsme si zítra vyjeli na divoké kačeny. Je to jenom 120 kilometrů od Paříže a lov se určitě vydaří." Zmrzl nám úsměv na tvaři.
"Samozřejmě, to bude určitě velký zážitek" odpověděl jsem diplomaticky a napůl ironicky, přitom mrkl mna manželku, aby horlivě přikyvovala.
Ráno bylo moudřejší večera. Vzbudila nás černoška, která za okny pokoje na balkóně pulírovala podlahu a zábradlí. Prohrábli jsme dětem stohy gramofonovývh desek, kde prim hrály nahrávky Beatles, a tiše záviděli. Snídaně proběhla v družném hovoru o počasí, které určitě lovu na kačeny přeje, a kuchařka přinesla košík s jídlem. Když jsme přišli do podzemní garáže, která se šnekovitě vlnila až kdoví kde, Boris popocházel, kroutil hlavou a vydal se na vrátnici. Vrátil se s tím, že Alfu Romeo někdo ukradl. Drtil nadávky mezi rty a věci jsme uložili do Renaulta jeho manželky, který stal vedle prázdného místa po Alfě a vyjeli na Gandarmerii /policii/. Po čtvthodině sepisování protokolu se Boris vrátil s výrázem vrcholného rozčilení ve tváři. Chtěl jsem jej uchlácholit a povídám: "To je katastrofa."Opáčil: "To ano. Kolik jsme mohli dnes střelit kačen!"
Tak auta mu nebylo líto. Kačeny jsme už nestihli, i když někam zatelefonoval a za půl hodiny měl jiné auto před domem. Půjčovny už tenkrát pracovaly perfektně. A tak jsme vyrazili místo na kačeny na projížďku po Paříži. Jímala mne hrůza, když jsme na kruhovém objezdu jeli ve třetím ze čtyř pruhů a chtěli se dostat ven směrem na Champ Elysses. Podařilo se bez problémů. Řidiči se navzájem respektovali a bez problémů umožnili výjezd. Zaparkovat na nejslavnější pařížské třídě nebyl problém. Boris měl u sebe průkazku lékaře, kterou položil na palubní desku, a parkovali jsme na chodníku. Luxusní zboží a ještě luxusnější ceny na nás zíraly z každého výkladu a Vítězný oblouk, přes který se valily každou minutu stovky aut, nabytých majiteli bez vyinkulace a pořadníku, dodával našinci fantastický pohled. Zde jsem také poprve slyšel slovo drugstor. Stavili jsme se tam na oběd. Dodnes mně utkvěl v paměti dezert s banány, zmrzlinou a čokoládou. Banány a nejsou vánoce a fronta na ně!
V proudech aut jsme se dostali až k Montmartru, vystoupili, z dálky obdivovali běloskvoucí kostel Sacre Couer, koukali přes rameno desítkám malířů, kteří pilně holdovali svému řemeslu. V kapse jsem měl několik drobných franků /později mně to připomínala píseň "Mám v kapse jeden frank"/, a tak jsem si za dva franky koupil kresbu, vyráběnou zřejmě "umělcem" jako na běžícím pásu a nachlup stejně. Patří mezi moje relikvie dodnes. "Domů" jsme se vraceli přes ulici Piggale, zaplavenou kiny s erotickými filmy a sexshopy, nahotinkami všeho druhu a vyparáděnými děvčety na lovu už v časném večeru.Boris ke mně prohodil:
"Nepodíváme se do některého baru na striptýz?"
Než jsem stačil odpovědět, ozvala se manželka nepřejícně ze zadního sedadla: "Jaroslav má doma striptýz každý večer a někdy i během dne. Boris reagoval po svém:
"A ty chodíš ráda stále na tentýž film a líbí se ti?"
Nicméně k první návštěvě striptýzu došlo v tomto roce až v Praze, kde se vloudila Krása bez závoje, pod kterýmžto titulkem ohlašovali novináři zjevení se něčeho neslýchaného i v pražských barech.
Projeli jsme kolem Moulin Rouge, vzpomněli na Taulouse-Lautreca a jeli na večeři. Byla stejně skvělá, jako další dny v Paříži, které nás ještě čekaly.
A zapomněl jsem. Pokud jste rozluštili moje autentické zápisky, možná vás udivilo jméno Neckář. Ano, jedná se o zpěváka Vaška Neckáře, kterého jsme v Praze na letišti potkali a dal nám podpis. Letěl do Moskvy.
